Do Turecka nejen k moři

     Do Turecka jsem chtěl vždycky jet - už proto, že jsem slyšel jsem samou chválu a chtěl jsem si to ověřit. Měl jsem však trochu problém s Mary. Její syn tam totiž byl vloni s přítelkyní a čtyřletým synem a byl z toho mírně řečeno rozladěný. Ten malý si  pořád stěžoval na jídlo, že ho to pálí – což se podle očekávání nepotvrdilo a jeho táta si stěžoval na chování Turků (jsou prý vlezlí, neodbytní, chtiví bakšiše) – což se potvrdilo. 

. Je však na to jednoduchý postup. Prostě ty jejich snahy ignorovat. Nesmíte tomu podlehnout. Turci jsou přesvědčeni, že když si můžete dovolit jet k nim na dovolenou, máte také na bakšiš pro každého, kdo vám nějak poslouží ( v hotelu, v obchodě, na pláži).

     Nakonec  asi kamarádka Mary přesvědčila (mně by se to sotva povedlo) a byl vybrán poznávací zájezd. Na tom jsme se shodli. Loni jsme byli na poznávacím zájezdu v Chorvatsku a byli jsme oba nadšeni a řekli jsme si, že pro příště už jenom tento typ zájezdu. Ani jednoho z nás nebaví ležet celé dny na pláži a smažit se dozlatova. V propozicích cestovka kromě podrobného programu na jednotlivé dny ještě nabízela možnost výhodných nákupů. Ta nabídka  se nakonec ukázala jako klíčová. Leč krajně nevýhodná, ale o tom později.

     Na letišti jsme museli být dvě hodiny před odletem a to ve tři ráno. Pro Pražáky to není až takové drama jako pro ty, kteří se musí nějak dopravit do Prahy, třeba z Moravy. Odlet se posunul jednu hodinu a tak jsem měl dost času si prohlížet z odletové haly letadla a také nakládání a vykládání kufrů. Mám s tím jednu špatnou zkušenost. Když jsme před léty letěli do Tuniska, měl jsem po zpátečním letu poškozený kufr (zlomený držák vysouvacího držadla na pojíždění s kufrem). Protože jsem tomu nevěnoval pozornost a všimnul si toho až doma, opravil jsem si to sám. Ale tentokrát jsem se pochopitelně díval, jak s těmi kufry zachází zaměstnanci letiště. Jedním slovem hrozně. Všechny kufry překonávají i ty nejmenší vzdálenosti vzduchem. Jsme přece na letišti. I při překládce z transportéru, po kterém jedou kufry z letadla, na vozík přistavený na ploše, zaměstnanci kufry hází. Tím se vysvětluje to časté poničení kufrů. Správa letiště to řeší tím, že má u čtyř přepážek své zaměstnance, kteří sepisují protokoly o poškození zavazadel. V klidu,  nikdo se nediví, hned vám dají kontakt na firmu, která vám to buď opraví nebo zašle nový srovnatelný kufr. Bylo mi těch kufrů líto.

     Let probíhal docela dobře, poměrně dobrá viditelnost mimo území naši republiky, protože tady nepřetržitě lilo. Připadla na nás sedadla v předposlední řadě na konci letadla, takže jsme si vychutnali turbulence při průletu mraky. Na tom ocase se to chvěje a propadá docela fest. Po přistání a převzatí kufrů jsem měl po náladě. Když jsem uchopil svůj kufr za ucho, abych ho sundal z pásu, zůstalo mi v ruce. Držák uražený. Ne ten držák, který jsem opravil, ale druhý. Tak jsem se rozhodl, že to  poškození nahlásím, až se vrátíme do Prahy, jako že se to stalo při zpátečním letu. Nedovedl jsem si představit tu domluvu s Turkama.

     Delegátka nás nasměrovala do autobusu, který nás převezl na druhý konec Antalie do hotelu, kde jsme setrvali dvě noci. První den, vlastně jen odpoledne jsme měli volno – prohlídka pláže, moře  a obchůdků v okolí hotelu. Druhý den ráno jsme odjeli zase tím samým autobusem s tureckým řidičem do blízkého městečka, kde jsme se nalodili na pěknou dřevěnou loď, postavenou ve starém stylu. Čekal nás celodenní výlet s obědem na lodi a prohlídkou zbytků historického města na jednom z ostrovů při pobřeží. Odpoledne bylo nezbytné koupání na otevřeném moři v takové klidnější zátoce. Ti odvážnější mohli skákat do vody přímo z paluby naší lodi. Už tady začali Turci prudit s fotografováním. V dnešní době, kdy má každý svůj fotoaparát, takže ve dvojici vlastně dva aparáty vás nutí, abyste jim zapózovali, že vám po skončení plavby předají fotky. Tím nás chtěli ohromit? A aby to stálo za to, byly ty fotky vsazeny buď do černých rámečků nebo nevkusných talířků. Většina lidí pak odmítla si ty předražené nesmysly koupit, čímž jsme si vyrobili první mínus u delegátky. Já jsem se šel vykoupat, až když jsme se vrátili na hotel. Půjčil jsem si ručník a šel pěšky k moři, abych se trochu schladil po cestě v autobusu. Když jsem si zaplaval a trochu oschnul, nechal jsem si plavky na sobě, navléknul tričko s krátkým rukávem, které sahalo až pod zadek a kraťasi smotal s ručníkem a šel na hotel. Když jsem vracel ručník, stálo tam několik zaměstnanců včetně žen. Jedna se na mě docela upřeně koukala a když jsem se otáčel k odchodu, udělala na mě to uznalé gesto s palcem nahoru, významným pokynutím bradou a sešpulenými rty jako by říkala „SUPER“. Myslela si evidentně, že jsem na ostro, že pod tím trikem nic nemám. Někteří cizinci  mě považují za Němce a ti jsou smutně proslulí sexuální nevázaností až posedlostí.    

     Další den jsme hned ráno sbalili věci s tím, že se do toho hotelu už nevrátíme a odjeli přes pohoří Taurus ( výškou srovnatelné s Tatrami) do vnitrozemí, do Pamukale. Tam je nádherný přírodní úkaz, kdy voda, která stéká po svahu je termální a natolik vápenatá, že se usazuje na skalnatém svahu a vytváří nádherná jezírka a napodobeniny sněhových závějí. Úchvatné. V tomto areálu je ještě k vidění přírodní amfiteátr a zbytky staveb z antického období. Večer jsme dojeli do blízkého městečka, kde jsme měli další ubytování. To je takový penzion v zahradě, několik budov s pokoji, venkovní bazén a vnitřní bazén s termální vodou teplou tak, že u vtoku se téměř nedá udržet ruka. Večer jsme si prošli místní rozlehlý trh a nakoupili pár věcí, hlavně oříšky všech možných druhů, pražené přímo na ulici, takže je koupíte ještě teplé.

     Následující den jsme se vraceli do Antalie. Cestou byla naplánovaná návštěva továrny na ruční vázání koberců. Výklad nám podala jedna ze zaměstnankyň, která byla původem v Čech, takže výklad v češtině. Velice zajímavá záležitost, mohli jsme vidět, jak se koberce váží, jak se odmotává vlákno z kokonu bource morušového a jak chutná uvařená larva bource, která se objeví po odmotání vlákna. Někteří to ochutnali a tvářili se spokojeně. Pak ale nastala masírka. Připomínalo to trochu u nás známou akci pod názvem „Šmejdi“, kdy firma naveze po společnosti toužící důchodce do kulturáku na odlehlém místě a tam je nutí všemi prostředky nátlaku k nákupu předraženého, zhusta nekvalitního zboží.  Tady chtěli, abychom si prohlédli všechny jejich výrobky, předvedli nám snad padesát koberců, jeden hezčí než druhý. Kulatými házeli jako žongléři a slibovali všechno možné (že stačí zaplatit zálohu a koberec dovezou sami do Česka) i nemožné (ani tu zálohu nemusíte na schválení ředitele zaplatit, hlavně sepište smlouvu). Nepodlehl nikdo, ikdyž Mary byla jen kousek od toho, aby jí oprátka sjela z hlavy na krk. Na poslední chvíli jsem ji odvedl od dvou zaměstnanců-prodejců, kteří už ji skoro přemluvili. Pak jsme dojeli opět do Antalie, ale ubytovali se v jiném hotelu, ve středu města, hned vedle rušné křižovatky. Turci musí mít na autě dvě věci perfektně fungující – a to brzdy a klakson. Je až s podivem, jak projíždějí městy a křižovatkami, natěsnaní jeden na druhém, nepřetržitě se ozývají klaksony, ale havárie se nekonají. Za celou dobu a počet kilometrů, které jsme absolvovali, jsme viděli jen jednu nehodu – drobný štouchanec, kdy nějaký Evropan nestačil včas zabrzdit, když před ním Turek v dodávce zastavil při okraji cesty. Turek by do něj nevrazil, protože oni počítají se vším.          

      Po ubytování a večeři jsme měli v programu tzv. Turecký večer. Ukázka tradičních lidových tureckých tanců, včetně břišních. Dopředu nám řekli, že si nás posadí podle toho, co si zaplatíme. Kdo si zaplatí 10 EUR, bude mít ten večer nápojový All Inclusive. Ostatní si mohou kupovat pití jednotlivě, ale pivo a dvojka vína za 7 EUR. Takže nás podle toho posadili v sále pro pořádání plesů jsme byli jen my, náš zájezd a jeden stůl obsazený zřejmě místními. Byli to velké kulaté stoly pro deset lidí. První, co číšníci znechuceně odnesli, byly talíře. Byli jsme všichni po večeři v hotelu, kde jsme se najedli tak dobře, jako ve všech ostatních hotelech. Stravování nemělo chybu. A zase přišel jeden ze souboru oblečený v místním kroji i s nalepeným knírem, s fotografem a všechny chytal kolem ramen a že bude foto. Tak toho jsem už vyloženě odehnal. To ho rozčílilo tak, že na nás začal něco anglicky řvát v tom smyslu, že my Češi jsme nejhorší turisté. V tom běsnění se mu až odlepila půlka toho  umělého kníru a vibrovala mu pod nosem. Směšná figurka. Vlastní vystoupení bylo zajímavé. Taneční výkony tří dvojic, které se převlékaly do různých kostýmů a předváděly opravdu pěkné vystoupení komponované jako námluvy ženicha a  koketní odmítání nevěsty. Břišní tance dívek v dalším bloku nebyly tak dokonalé jak závěrečné, předvedené mužem – evidentně čtyřprocentním. Jako tanečník však byl dokonalý.

     Ráno  opět balení a výlet. Nejprve prohlídka výrobny šperků a pak továrny na oděvy z kůží a kožešin. Ty výrobky z kůží už byly nad síly Mary (to jí dostatečně  pomluvil už její syn, když jí líčil, jak je nutili do koupě kožených bund á 25 000 Kč) a tak jsem tam šel sám a po módní přehlídce se snažil odejít. To nebylo tak snadné. Mají to totiž vymyšlené podobně jako třeba IKEA, že musíte projít celý dům než se dostanete ven a to by v tom byl čert, abyste si něco cestou nekoupil. Prohlížel jsem si tam pěkné kožené sako. Oni ten materiál štípou na čtyři desetiny milimetru, takže je to měkké a poddajné jak látka. Opravdu bych neodolal, kdyby to bylo za jinou cenu. Když jsem si to sako prohlížel, přitočil se ke mně pochopitelně prodejce a po všech možných slevách by za ně chtěli 20 000 Kč. Řekl jsem mu: „Much many“. Pochopil a odešel. A já sešel do přízemí, kde byly peněženky, opasky a drobná galanterie a tam jsem objevil služební východ a tím vypadnul ven.

     Oběd a prohlídka vodopádu řeky, která ústí do moře tím, že padá ze skály. Nádhera. Odpoledne přejezd do Alánie, místa našeho posledního pobytu.

     Když jsme stanuli na prahu pokoje hotelu Orient palace, zůstali jsme oba dva zírat. Nejhezčí a nejlepší hotel nakonec. Všechny pokoje ve formě apartmánů. Vstupní chodba, vlevo ložnice, za ní koupelna se záchodem, obývací místnost a balkon. Všude mramorová podlaha (v Turecku žádná vzácnost), nábytek ve stylu starého orientu a našinec má dojem, že si to snad ani nezaslouží.  Areál hotelu tvoří ústřední budova s recepcí, jídelnami a bary a tři satelitní budovy nazvané  Sultan, Alibaba a Pascha. Před každou venkovní bazén, jsou postaveny ve svahu směrem od recepce nahoru. K moři je to asi dvěstě metrů a jezdí tam hotelová dodávka na pláž, která je vyhrazena hostům hotelu. V další budově jsou turecké lázně. Venkovní amfiteátr pro pořádání velkých akcí hotelu.

     Šel jsem si vyzvednout ručník na pláž a při tom jsem udělal nepříjemnou zkušenost. Předložil jsem hotelovou kartu u výdejny ručníků a uslyšel jsem:

     „Nederland?“

     Zavrtěl jsem hlavou.

     „Germany?“

     Opět jsem zavrtěl hlavou a dodal:

     „No.“

     „English?“

     To už jsem pochopil, že je zbytečné, aby jmenoval národnosti všech hostů hotelu a tak jsem řekl:

     „Czech“.

     Udělal takové to gesto, že „Aha“ a sáhnul do skříně pro ručník a podal mi ho. Až na pláži jsem to pochopil. Přesně bylo vidět, kde leží Češi. Měli ty seprané, vybledlé ručníky neurčité barvy na rozdíl od turistů tzv. západních, kteří fasovali modré, nadýchané ručníky. Rusové měli takové ručníky jak my. Pořád nás řadí do stejného ranku, i když ti Rusové, kteří tam jezdí, platí dolary a nejsou to žádní chudáci.  

     Moře bylo ten den trochu zvlněné, vlny asi půldruhého metru. Šel jsem pomalu do moře a osměloval se, protože jsem byl rozpálený od slunce a voda se mi zdála chladná. Náhle připlula sedmá vlna (ta největší) a než jsem stačil zareagovat, flákla se mnou do písku a byl jsem osmělený  v tu ránu. Pak už jsem si to užíval, v poloze na zádech jsem se nechal vlnami kolébat. Občas jsem se pro změnu otočil a vyplaval vždycky na vrchol vlny a pak se nechal zhoupnout za vlnou. To je ten důvod, proč jezdíme k moři.

     Bohužel jsme si v tom hotelu užili jen tři noci, ta poslední byla  krátká, protože jsme vstávali zase velmi brzy a jeli autobusem na letiště do Antalie. Letadlo přiletělo se zpožděním půldruhé hodiny. Tím se trochu devalvuje ta radost z rychlého přesunu z bodu A do bodu B, pro kterou používáme letadla. Na zpáteční cestu jsme se nechali odbavit mezi prvními, čímž jsme se dostali do přední části letadla, kde ty turbulence nejsou tak intenzivní. Do Prahy jsme přiletěli se zpožděním až po obědě, ale svítilo slunce a tudíž na rozdíl od počasí při odletu,  nepršelo.

     Souhrnem - ubytování a stravování nemělo chybu. Moře a pláže rovněž. To, že jsou Turci poněkud neodbytní ve snaze se na turistech přiživit, tím se člověk nesmí nechat otrávit. Když jim dáte nekompromisně najevo, že z vás zlaťáky nepadají, nechají vás být.