Tunisko podruhé

1. 04. 2015 15:52:41
Při nastupování do letadla na Ruzyňském letišti jsem byl příjemně překvapen, protože jsem měl místo hned za přepážkou, oddělující pilotní kabinu od cestujících. První řada sedadel, kde jsem měl místo, je od té přepážky o něco dále než je vzdálenost mezi sedadly v dalších řadách. Můžete si tedy lépe porovnat nohy, nejste tak natlačeni. Mělo to jen jednu vadu – neseděl jsem u okénka. Tam seděla slečna, která vypadala poněkud křečovitě, ikdyž mi řekla, že neletí poprvé a do Tuniska létá poměrně často. Před přistáním letadlo začalo příkře klesat, až tak, že jsem cítil bolest v uších, což se mi nestává.

I ta sousedka si stěžovala na bolesti uší. Pak se letadlo vyrovnalo a lehce zhouplo.

„Tak měkké přistání nepamatuju“ – řekla a v tom s tím teprve pilot praštil o zem tak, že se rozřinčel servírovací vozík před námi. Ale to už jsme byli na zemi a v bezpečí. Už v autobusu, cestou z letiště Enfidha nám delegátka oznámila, že se mění hotel, ve kterém jsme měli být ubytovaní. Na základě sdělení ředitele hotelu Prezident ***, že mají problém s vodou a hlavně odpady, nám zajistila cestovka náhradní ubytování v hotelu Nahrawess ****. Po příjezdu do hotelu jsme byli všichni velmi spokojeni. To nebylo žádné náhradní ubytování, jak by se mohlo podle toho pojmenování „náhradní“ zdát. Dokonce ten hotel měl ještě o jednu hvězdičku lepší hodnocení. Nádherný areál, rozlohou nezvykle velký, s vlastními bazény, tobogány a přístupem k moři prostřednictvím tunelu pod příjezdovou komunikací. Na pláži písek, skoro tak jemný jako na poušti – to mohu posoudit, neboť jsem měl během pobytu v Tunisku možnost si ten pravý pouštní písek osahat. Samozřejmostí jsou slunečníky ze slámy, které kromě stínu poskytují rovněž příjemné ochlazení horkého vzduchu, narozdíl od těch látkových. A moře. Na pláži, která patřila k našemu hotelu, je pozvolný přístup do moře a vlny, jenom navečer, kdy se zvedá vítr. Takže ideální pro ženy a děti. Já jsem se koupal vždy až odpoledne, kdy to trochu foukalo a zvedaly se vlny a hlavně nebylo takové vedro, které by mě okamžitě spálilo, neboť má suchozemská pokožka není vhodná na přímořské opalování.

Ještě v Česku, než jsem odjel, jsem si našel na netu možnosti fakultativních výletů a napevno se rozhodl, že si objednám dvoudenní cestu na Saharu. Jel jsem do Tuniska již podruhé a i při té první příležitosti jsem chtěl Saharu navštívit. Jenže tehdy ještě takový výlet nepořádali. Ono totiž uplynulo od té první cesty neuvěřitelných sedm let, což jsem zjistil, když mi dali na letišti razítko do pasu a našel jsem v něm to původní. Hned při první příležitosti jsem požádal našeho delegáta, aby mi ten výlet zajistil. Bylo na něm vidět, že se mu do toho moc nechce, ale slíbil, že někam zavolá a řekne mi. Asi po půl hodině čekání mi oznámil, že autobus, který sbírá zájemce po trase, nebude kvůli jednomu člověku odbočovat z dálnice na jih a cesta pro mě tímto nepřipadá v úvahu. Neumím dost dobře popsat mé zklamání. Kdybych se na to tak netěšil, kdy jsem se už viděl v poušti a přímo zažíval ten nápor silného horkého větru, tak bych to snášel snáz. Takto se pode mnou málem podlomila kolena. A v zápětí jsem začal vymýšlet, jak se k tomu výletu dopracovat. Při minulém pobytu jsem se sám (sólo) vydal ze Sousse do El Jemu a to jsem také nevěděl, jak se tam dostanu. Ale byla to přece jenom trochu jiná vzdálenost a lokalita.

Při obědě jsem druhý den seděl u stolu se dvěma ženami, které spolu hovořily rusky, což samo o sobě není dnes nikde v cizině nic neobvyklého. Obzvášť v Tunisku. Chtěly si se mnou povídat, spíš jen proto, abychom neseděli jen tak potichu, když už jsme u jednoho stolu. Mně se moc nechtělo, a ani ne snad proto, že to byly Rusky – s tím nemám problém, ale proto, že ruštinu jsem skoro úplně zapomněl. Od mé školní docházky přece jenom uplynulo dost času na to, aby se mi to vytratilo z paměti. Mám teď problém si vybavit některá česká slova, natož ruská. Rozhovor však přece jenom nějak probíhal a mimo jiné mi řekly, že jedou hned následující den ráno na Sacharu. A to jsem hned nepochopil, co myslí tím Sacharu – znám akademika Sacharova, ale co ten s tím má společného? Vůbec mě nenapadlo, že by mohli jet na Saharu. Já jsem ten název Sahara plně vytěsnil z hlavy, když tam sám jet nemůžu. A v tom mně to docvaklo. Ony jedou na Saharu. No to je sen! Hned jsem jim řekl, jak já jsem zklamaný, že tam jet nemůžu. A to se zase divily ony – prý proč bych tam nemohl jet? Ať jedu s nimi! Přece nemůžu jet s ruskou cestovkou – já na to. Ony, že to zařídí. Šli jsme na recepci, ony řekli recepčnímu, ať zavolá do cestovky Coral Tours a objedná voucher pro mě. Vzal si ode mě peníze a řekl, ať přijdu za hodinu. Za hodinu jsem přišel a on mi dal voucher potvrzený od ruské delegátky. Tak jednoduché to bylo! Tomu bych neuvěřil, kdyby mi to někdo povídal.

Nemohl jsem v klidu dospat rána, abych nezaspal. Měl jsem sice objednané buzení na recepci, ale budil jsem se od jedné hodiny každou další půlhodinu až do tří, kdy jsem vstával. O půl čtvrté zazvonil telefon z recepce a to byl teprve čas na vstávání. Po lehké snídani přijel autobus, nastoupili jsme a objížděli další hotely a sbírali další účastníky zájezdu. A nastalo to, z čeho jsem měl největší hrůzu, že totiž budu následující dva dny slyšet jen ruštinu a snažit se něco pochytat. Jestli bude mluvit ta ruská delegátka tak rychle, jak jedna další Ruska, která nám u večeře vyprávěla, jaké to na Sahaře je, protože už se odtud vrátila, tak toho moc nepochopím. Ale ty moje společnice mi vysvětlily, že takhle rychle mluví jen všichni mladí lidé. Tak to je jako u nás! To jsem si řekl pak ještě víckrát.

První zastávka byla v El Jemu, kde je druhý největší amfiteátr po římském Koloseu. Rozdíl je ještě v tom, že tento je oválný, kdežto ten římský kulatý. Tam jsem mohl dělat průvodce, protože jsem si to kupodivu pamatoval z mé první návštěvy. Tentokrát jsem měl prohlídku zadarmo. Při vstupu do areálu požadovali obvyklý jeden TD ( tuniský dinár), leč já jsem měl jen jednu bankovku a to tu, s nejvyšší hodnotou – padesát TD. Tu mi vydali po zaplacení toho dnešního zájezdu a ještě jsem neměl příležitost ji rozměnit. Když to uviděli ti u vchodu, zrospačitěli, protože tak hodnotnou bankovku už dlouho neviděli. Při představě, že mi budou vydávat nazpět velké množství peněz a mohli by se přepočítat, mávl ten starší rukou a se slovy :”It ́s O.K.” mě nasměroval dále. Po prohlídce jsme jeli dlouho autobusem, delegátka hovořila, já se po chvíli snažil už raději neposlouchat, protože mi z toho soustředění brněla hlava.Co zaujalo dívky přede mnou sedící bylo to, když mluvila o manželství v Tunisku. Při rozvodu zůstane všechno manželce a muž odejde z prázdnou. Na to pochvalně kývaly svými roztomilými hlavinkami. Tak by si to asi představovaly i v Rusku.

Směrem na jih ubývá civilizace, až se téměř vytratí. Zajímavé jsou benzínové čerpací stanice. Ve větších městech jsou většinou koncernu Esso a srovnatelné z Evropou. V menších městech a u hlavních tahů (vyjma dálnic) jsou ta svérázná zařízení, která známe z cestopisů “Trabantem po jižní Americe”. Dřevěný stůl, na něm plastové kanystry plné benzinu a vedle, z železných prutů svařený stojan, na něm další kanystr, tentokrát s uřezaným dnem postavený dolů hrdlem s připojenou plnící hadicí. A také různé přístřešky podél cest, kde na primitivním roštu opékají skopové.

Jedna z dalších zastávek byla na hornatém území, které obývají berbeři, už jenom pro atrakci turistům. Prohlédli jsem si jedno takové obydlí, které jsem pracovně nazval “Tři plus jedna”. Jsou to jakési jeskyně, vykopané v tom pískovci. Jedna větší kruhová místnost je otevřená směrem vzhůru a z ní vedou paprskovitě krátké chodby do jednotlivých jeskyní. Z jedné z nich vede tajný východ na druhou stranu než vchod, takže v případě nutnosti se dá tudy uniknout – pokud na vás u toho zadního východu už někdo nečíhá. Byli tam obyvatelé - muž, žena a stará žena a čekali na milodary. V jednu chvíli se ten muž natáhl po mém foťáku a naznačoval, že mě vyfotí v té jejich jeskyni-ložnici. Já jsem nechtěl, ale jen proto, že se nerad fotím. Nakonec jsem se teda nechal vyfotit a on, když mi vracel foťák, hned nastavil ruku dlaní nahoru a povídá:”Dinár”. No, nedostal ani ten dinár, páč jsem nechal peníze v autobusu – nechtěně. Delegátka nás ještě upozornila, abychom se podívali na to obydlí shora. Nevím, jestli to řekla jenom proto, že tam měli mezi keři satelitní anténu a přívod elektřiny. Hold bez TV už dnes neumí žít ani berbeři.

Na okraji Sahary jsme přenocovali v hotelu, který mohl konkurovat těm ve vnitrozemí, včetně venkovního bazénu. Přenocovali je nadnesené, protože již ve tři ráno jsme vstávali, abychom stihli východ slunce nad vyschlým solným jezerem, na které jsme odjeli. Aby nemuseli platit za dva pokoje, dali nás dva solitéry zájezdu na jeden pokoj. Ten druhý byl mladý Rus z Čeljabinsku a veselá povaha. Ve snaze pohovořit mi řekl, že se mu líbí filmy s “Poro”. Když jsem se tvářil nechápavě, vysvětlil, že se jedná o policejního komisaře a to už jsem pochopil – Poirot foneticky Poaró. Ty rozhovory byly skutečně náročné . Já jsem se snažil velmi, ale sotva jsem rozuměl a když jsem měl něco říct, než jsem dal větu dohromady, spotil jsem se úplně všude. Nejpoužívanější ruská fráze, používaná v současné době je “Eto normálno”. Mně nejlíp znělo, když říkali “čut, čut” – to je něco jako trošku, nemnoho, ale taky všelicos. Večer chtěl zapnout klimatizaci na pokoji a manipuloval s termostatem u postele. Mě napadlo, že ten správný termostat bude ten hned pod klimatizací a tak jsem ho zapnul. On se překvapeně podíval tím směrem, kde začala šumět klimatizace a povídá:”Nu vot, ja z děrevni!” Než jsme šli spát, prohlédl okna, zda jsou síťky v pořádku a pak mně řekl, že jedno okno musíme zavřít, protože je v něm odchlíplá síťka a mohlo by nám něco vlézt do pokoje. Teprve potom mi došlo, že v poušti se vyskytují jedovatí štíři a že bych se měl začít bát.

Na solním jezeře jsme čekali na ten slibovaný nádherný východ slunce a musím říct – je to pravda. Ještě než slunce vyjde, začne se rozednívat a pak se objeví na obzoru červená tečka, postupně se zvětšuje, za ní červená obloha, a když se první paprsky dotknou hladiny vody v jezeře, která tu ještě místy zbyla a která je zčeřená věčně vanoucím větrem, je to uchvatné. Ty drobné vlnky se v záři slunce třpytí, jako by byly kovové. Při snaze o co nejlepší snímek jsem se prudce otočil a uklouzl na bahýnku na okraji jedné louže a upadl. Ne však úplně na zem. Jednu ruku s aparátem jest držel nahoře a o druhou se opřel na zemi, při čemž jsem se dotknul kolenem toho smrdutého zahnívajícího solného bahna. Tak jsem si alespoň opláchnul v té nečisté vodě ruku a sandály, ale moc to nepomohlo. Až do úplného zaschnutí toho bahna jsem to pořád cítil. A nejen já. Uprostřed silnice napříč tímto jezerem je vybudované parkoviště, no jenom trochu větší prostor s chýšemi a zbožím pro turisty. Nejvíc jdou na odbyt datle, zvláště když prodejce mohutným a vemlouvavým hlasem vykřikuje:” Viáágráá!”. A taky všude nabízené zkamenělé kusy soli, které mají různé bizarní tvary, ale moc si to turisté nekupují.

A pak konečně poušť. Zastavujeme v místě, kde jsou zaparkované kryté, klimatizované džípy a nastupujeme podle předem stanoveném zasedacím pořádku.Ten nám ještě v autobusu průvodkyně Okasana určila. Pro urychlení nasadání do džípů je to dobré, pro české turisty asi nezkousnutelné. Vyrazili jsem v koloně do pouště. Jeli jsme asi dvacet kilometrů až do skutečné pouště. Schválně rychle po cestě, kterou tvořil jen uježděný písek. Mezi dunami džíp zastavil a šofér – Arab s šátkem omotaným kolem hlavy se nás gestem zeptal, jestli jsme připraveni jít na to. Rozjel se proti nejbližší duně a začalo to pravé rodeo v dunách. Jízda jak na Horské dráze. Za vrcholem každé duny sešup dolů, téměř kolmo dolů a pak zase šikmo po svahu tak, že se zdálo, že se převrátíme a prudký výjezd nahoru až do zastavení vozidla a sjezd pozpátku dolů a do průrvy, kam jsme se ani neměli vejít a za ní těsně míjíme další džíp a tak podobně se míháme mezi dunami. Osazenstvo vozidla – manželé a dvě dívky přibližně ve věku mezi dvacet a pětadvacet a já. Ženy ječí téměř bez ustání, ale smějí se a evidentně se jim to líbí. Bojí se rády. Po skončení se šofér ptá, jestli je vše v pořádku a pak se otočí dozadu, kde sedím já a protože si myslí, že jsem taky Rus, povídá:”Ďáďa spakojno?”. Ujišťuju ho, že je vše O.K. a myslím to dopravdy. Musím říct, že jsem se nebál. Myslím si totiž, že to mají dobře natrénované a nesčíselněkrát projeté, takže žádné nebezpečí nehrozí, ikdyž to na první pohled vypadá děsivě. Zastavili jsme u takové osady uprostřed pouště, kterou tvořily hliněné domky. Při pohledu z blízka jsme zjistili, že jsou to kulisy k americkému filmu Hvězdné války, dodnes atrakce pro turisty. Uvnitř těch domků jsou vidět prkna, která tvoří kostru a celé je to potažené plátnem a naplácané sádrou a hlínou a pískem. Z dálky a vlastně i z blízka velmi opravdové. Jen se nesmíte podívat dovnitř. A nezbytní prodejci stále stejného sortimentu. A děti, které loudí a loudí a nic je neodradí.Ti šikovnější mají v náručí ochočené ptáky nebo fretky a nabízí je k pohlazení a následnému focení. Vše za jednotnou cena jeden dinár, přibližně půl eura. Musel jsem si samozřejmě ověřit, co je pravdy na tom, že na poušti je písek jak mouka. Není jak hladká mouka, ale asi jak polohrubá. Zkrátka je to tak. Je to příjemný pocit, když si necháte písek téct mezi prsty. Bohužel jsem si až cestou v autobusu zanaříkal, že jsem si nevzal vzorek písku s sebou.

Na další zastávce, v pohádkovém až kýčovitém prostředí, kde je z jedné strany poušť, z druhé hory a mezi tím teče říčka, kolem ní palmy a výstup mezi skály (převýšení není bůhvíjaké) a zase dolů, až ke korytu té říčky, kde je i nezbytný vodopád. Voda tam padá z výšky jen zhruba šest metrů, do jezírka, ve které je samozřejmě nezbytné se vykoupat. Je to opravdu všechno moc pěkné, už proto, kde to všechno je. A pozor změna sortimentu suvenýrů. Tady se prodávají pouštní kameny s polodrahokamy uvnitř. Cena obvyklá – one dinar. Některé kameny jsou rozpůlené, takže pasují do sebe a tam už je cena dva dinary. Za každou půlku toho “kompletu” dinár. Odmítám to zaplatit a ostentativně odcházím. Přistupuji na zaužívanou hru. Po chvíli ten kluk za mnou přiběhne a nabízí mi o něco menší “komplet” za dinár. Proto, že nejsem ze západu a tak mně nabízí cenu pro kamaráda. Tak je obchod uzavřen. Jsem spokojen, mám “komplet” za dinár.

Cestou zpět do Hammametu jsme zamluvený oběd v luxusním hotelu. Pravděpodobně tam delegátka vždy zájezd nasměruje, takže s námi museli počítat. Současně s námi však přijeli další třii autobusy a jídelna se zcela zaplnila. Nám rozdali předkrmy ve formě salátu, pak posbírali nádobí a pak se dlouho nic nedělo. Mnozí se zdráhali smířit s tím, že to asi bude konec oběda, ale už se rozhlíželi docela zoufale kolem, zda nám ještě něco donesou. Mezi tím obsluhovali další hosty z jiných skupin a druhé jídlo začali nosit jim. V tom vlítla do restaurace naše Oksana jako fúrie a začala křičet na ty číšníky:”Eskuzmo!” A zatím vodopád slov ve smyslu, že my jsme tu byli první a budou obsluhovat nás jako první. Nedala jim pokoj, dokud opravdu začali obsluhovat nás. V autobusu nám pak vysvětlovala, že jakmile jim tam přijedou víc jak dva autobusy najednou, mají chaos.

Cestou byla ještě jedna zastávka, abychom se trochu prošli a neseděli pořád jen v autobusu. Prošli jsem kolem mešity, do které nikdo nešel, protože jsme nesplňovali přísné nařízení – zakrytá kolena a ramena. Průvodkyně nás zavedla do krámu se suvenýry v přízemí, který měl další patro a pak jsme ještě vystoupili na terasu, ze které bylo vidět na nádvoří té mešity a možnost si to vyfotit, což vám uvnitř nedovolí. Myslel jsem si a nejen já, že tím ta exkurze končí. Omyl. Cestou dolů jsme se ocitli v krámě s ručně tkanými koberci. Průvodkyně se s prodejcem znala – jaké překvapení – a on hned začal předvádět koberce. O každém řekl, z čeho je vyroben a házel je postupně na sebe na jednu hromadu. A teď začne ta pravá masírka, kterou jsem znal z Turecka – to mi blesklo hlavou a vzpomněl jsem si, jak nás tam všemožně přemlouvali a odmítali ukázat cestu ven, jen abychom si něco objednali. Třeba na splátky a třeba s dopravou do Česka a nevím, co všechno ještě. Ale světe div se – tenhle Arab jen začal zase koberce odebírat postupně s té hromady, vždycky řekl, jakou cenu za něj bude požadovat a vracel je na původní místa. Nakonec se uklonil, poděkoval za to, že jsme navštívili jeho krám a byl konec. Nikoho do ničeho nenutil. Jen se smutně koukal, jak všichni odchází, aniž by projevili zájem.

Další den jsem vyhledal ty ruské společnice na pláži a našel je v družném rozhovoru s nějakou Ruskou, která prý se jim vemluvila, když slyšela ruštinu. Byla tam však s rodinou, kterou tvořil manžel – Tunisan, povoláním fotbalista, jejich malý synek a brácha manžela, též fotbalista. Všichni mluvili perfektně rusky a z jejich snědých obličejů to znělo tak nějak nepřirozeně. Byl jsem vtažen do hovoru. Když se dozvěděl ten manžel, že jsem z Česka, říkal, že má kamaráda fotbalistu, který hraje za Spartu Praha a “Sbornou”. Tak jsem mu řekl, že vím o koho jde, ale víc jsme fotbal nerozebírali. Až po chvíli, se mě mezi řečí ptala ta jeho žena, jak se řekne česky “ja těbja ljublju”. Tak jsem jí vysvětli, že to má v češtině dva levely – mám tě rád a o stupeň vyšší - miluji tě. Nevím proč se ptala zrovna na to, jestli to souvisí s tím jejich českým přítelem? Ale ze zkušenosti vím, že ženy nečiní nic jenom tak. Vždycky už mají promyšlené nejméně tři tahy dopředu. V nepřítomnosti manžela si postěžovala, že arabští muži v době Ramadánu nedělají nic. Ale hned to odlehčila tím, že ruští muži mají Ramadán celý rok.

Natěšený z výletu na Saharu jsem si ještě objednal výlet pirátskou lodí, který jsem absolvoval v Chorvatsku a líbilo se mi to. Objednal jsem to u našeho delegáta a byl jsem zase jediný z naší skupiny, což jsem ovšem nevěděl. Češi prostě stále jezdí k moři hlavně proto, aby se (nejlépe dohněda až černa, v krajním případě i s puchýřema) opálili a mohli pak doma vyvolávat závist sousedů a známých. Tak jsem tedy druhý den ráno čekal na autobus a přijel opět rusky mluvící průvodce, tentokrát Tunisan, ale za Coral Tours, tedy opět rušští turisté. A aniž bychom se na tom domluvili, jeli i moji (teď už známí) z mého hotelu. Já se té ruštiny snad nezbavím – to jsem si v duchu posteskl a nastoupil do autobusu.

Plavba měla standardní průběh v tom, že jsme kroužili kolem přístavu, fotograf se snažil všechny vyfotit, buď samostatně nebo za asistence jednoho námořníka převlečeného za piráta (včetně pásky přes jedno oko). Pluli jsme blízko přístavu proto, aby se stihly vytisknout na břehu fotky a zase přivézt člunem na naši loď. V jednom se však tato plavba lišila – byl tam připravený program. Jednak trojice námořníků předváděla secvičené tanečky a všemožně bavila turisty a jako vyvrcholení následovala “Fakír show”. Jeden z těch účinkujících předváděl fakírské kousky, při kterých se i mně dělalo mdlo. Nejprve si lehnul na desky z hřebíky a nechal na sebe nalehnout snad dvanáct lidí. To byl takový chumel, že jsem to ani nepočítal. Pak si sednul na lavici a opřel obličej na podstavec před sebou. Na něm byla opět deska z hřeby. Pak mu na ramena a vaz vztoupila žena. Aby to nebylo tak lehké, vystřídal pak ženu muž, který mohl mít stopadesát kilo. Vždycky, když číslo skončilo, neměl na obličeji žádné známky dotyku s těmi hřeby. Zlatým hřebem bylo číslo, tentokrát bez hřebíků. Opřel si meč, který nechal napřed kolovat, špičkou do oka. Pravděpodobně si jej opřel o kost nad očním důlkem a meč měl tupou špičku. Navzdory tomu ještě teď, kdy to píšu, se mi dělá husí kůže. Meč byl opřený rukojetí o zem, on na něm tedy vlastně nabodnutý a na ramenou opět zátěž v podobě ženy. Neuvěřitelné. Musel mít obrovskou sílu v krčních svalech, jinak si to neumím vysvětlit.

Odpoledne jsme se vrátili do hotelu a já jsem se šel povozit na tobogánech a pak ještě vykoupat v moři. Cestou jsem se zastavil v baru, kde jsme mohli na náramek All Inclusive požít nealko i alko nápoje. Už jsem ochutnal Boukhu (šti buchu), což je jejich pálenka z fíků. Tentokrát jsem měl chuť na klasiku a tak jsem chtěl Gin. Nechtěl jsem to pít jen tak a proto jsem si k tomu poručil ještě něco nealko. Jak jsem byl popletený z té ruštiny a angličtiny, tak ze mě vypadlo – “Sprint”. Ten číšník na mě koukal nechápavě, ale jen chvilku. “Sprajt?” – řekl, “Mix?”. Mě přepadl záchvat smíchu takový, že jsem jen kývl hlavou, že ano. Když jsem se konečně vychechtal, řekl jsem jen:”Sorry” a nejraději bych tam nebyl. On jen mávnul rukou. U toho drinku jsem přemýšlel, co podniknu poslední večer a pak mě to napadlo. Pořídím si zvukový záznam šumění moře, které poslouchám tak rád, zvláště při západu slunce na pláži. Tak jsem tam šel a ten minutový záznam si nahrál na mobil i s pohledem na šplouchání vln. Vracel jsem se ulicí, vedoucí rovnou k hotelu, když už se značně sešeřilo. Protože jsem si nabral cestou zpět po pláži písek do pantoflí, jednu jsem si vyzul a vyklepával z ní písek o obrubník chodníku. Při tom jsem druhou rukou držel u ucha mobil, na kterém jsem si přehrával čerstvý záznam toho šumění moře. Proti mě šli dva místní mladící a když uviděli, co tam dělám, hned se jeden z nich, plný účasti, sehnul ke mně a starostlivě se ptal:

”Have you problem?”

“Oh no, no problem!”

Zjevně šlo o vzájemné nepochopení. Oni se domnívali, že mám velký problém, když někam volám mobilem a při tom buším botou o obrubník, jakože jsem vzteklý, že se nedaří. No a já jsem na první dobrou propadl panice, že mě chtějí obrat o mé poslední dináry, které jsem měl u sebe. On se mě pro jistotu ještě jednou zeptal, já jsem ho opětovně ujistil, že jsem v pohodě a když ho i ten jeho kámoš ujistil, že nic nepotřebuju (řekl mu něco ve smyslu – vždyť ti říká, že je O.K.) uvolněně se usmál a odkráčeli. Tím mě potěšili úplně nejvíc.

Při zpátečním letu, opět s tuniskou společností Nouvelair, jsem seděl tentokrát v šesté řadě, což je pořád dobré. Vzpomínám, že při letu do Turecka jsem seděl v předposlední řadě a houpalo se to tam, jako na vlnách. Nejen houpalo, ale i propadalo, zkrátka zážitek. Tak tady to byla jízda jako v autobusu na dálnici. Vedle mě seděli starší manželé, ještě starší než já a oba se tím letem moc nebavili. On měl téměř pořád zavřené oči a ona cucala bonbóny, aby vyrovnala tlak. Když jsme dosedli na letišti v Praze, tentokrát podstatně měkčeji, přestala ta žena muži drtit ruku a povídá:

”Máme to za sebou!” Na to on suše odvětil:

“Ještě jsme nezabrzdili!”

Autor: Alois Hobl | středa 1.4.2015 15:52 | karma článku: 13.94 | přečteno: 710x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

Ladislav Jakl

Dělají z nás ženy! Nebo jen hlupáky?

Jsme všichni obětmi tajemného spikleneckého experimentu, kdy pomocí přísad do potravin globální vládci nadělají z chlapů zženštilé hermafrodity, neschopné plodit děti?

28.3.2024 v 18:55 | Karma článku: 11.38 | Přečteno: 115 | Diskuse

Milan Šupa

Čerpejme sílu ke vzestupu z prožití reality Ducha

Myslím, tedy jsem! Tato slova jsou lež! Jsou omylem! Kdo je akceptuje, sází na falešnou kartu a promrhává svůj život. Ztotožňování vlastní jsoucnosti s rozumem a myslí je tou největší tragédií, která nás může postihnout.

28.3.2024 v 16:13 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 24 | Diskuse

Jiří Herblich

Slovo, které radí člověku je Božské tím, že chápe princip Božství

Kdo najde slovo své jako Božské tím, že uvěří. Ten najde slovo společné jako svoje a bude to slovo Boha v člověku.

28.3.2024 v 6:28 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 23 | Diskuse

Yngvar Brenna

Jakou chcete budovat společnost aneb pryč s Velikonocemi

Skutečně je to něco, za co máte utrácet peníze i čas a úsilí, abyste ty dopady potírali, či alespoň pokoušeli, byť zcela marně, zmírnit? Přece jde o to, jakou chcete budovat společnost.

28.3.2024 v 1:56 | Karma článku: 14.84 | Přečteno: 280 |

Jan Andrle

Nový oblek

Jak slíbil, tak udělal. Sliby se mají plnit, že. A já to stihnu nejen do vánoc, ale dokonce do velikonoc. Tady to je, přátelé blogeřníci.

27.3.2024 v 22:17 | Karma článku: 19.53 | Přečteno: 484 | Diskuse
Počet článků 11 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 642
Dívám se otevřenýma očima, snažím se všechno si zapamatovat a utřídit

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...