Švýcarsko nikoli České

Ten začátek se příliš nepovedl. Už když jsme projížděli Německem drobně pršelo. Na spaní v noci v autobusu dobré, ale na výlet už méně. 

     Utěšoval jsem se představou, že ve Švýcarsku pršet nebude. Při příjezdu do Bernu nepršelo, ale jen při příjezdu. To se během krátké doby změnilo a pak už po oba dva první dny pršelo. Sice drobně, za to vytrvale. Ještě nikdy jsem se tak dlouho nedíval na televizi. O všech sportovních  pořadech, hlavně tenisu a cyklistických závodech bych mohl referovat. Druhý den večer jsem prohlásil, že na televizi jsem se mohl dívat i v Praze a že si asi zamluvím cestu zpět domů. To jsem ale řekl při vědomí, že předpověď počasí slibovala zlepšení.

     A tak jsme vyjeli autem k vodopádu Saut du Doubs. Nejprve jsme se zastavili na krátký nákup ve Francii. Kupodivu zde byly některé čokolády dokonce levnější než u nás a máslo (o jehož ceně se teď u nás hodně hovoří) v přepočtu  za stejnou cenu. Když však vezmu v úvahu průměrný plat u nás a ve Francii, je mi smutno. Tady trochu odbočím.

     I když Švýcarsko patří mezi bohaté země a jejich průměrné platy jsou nad sto tisíci našich korun za měsíc, jsou Švýcaři spořiví. Až tak, že jezdí nakupovat do sousedního Německa a Francie, kde jsou ceny výhodnější.

Po nákupech jsme pokračovali k řece Doubs. Řeka Doubs tu tvoří hranici mezi Francií a Švýcarskem a jezdí po ní loď. Spíš loďka a právě u Saut du Doubs je přístaviště, kde se lodě otáčí ke zpáteční cestě. Dál už se nedá plout, protože při sesuvu svahu byla řeka přirozeně přehrazena. Zastaví na francouzské straně, nabere cestující, přejede na švýcarskou stranu, kde se to opakuje a pak vypluje na zpáteční cestu. V místě jsou dvě restaurace. Na švýcarské straně je v provozu, na opačné straně je v rekonstrukci a na prodej. Zřejmě proto, že mimo letní sezonu se to tu návštěvníky nehemží. Když jsme došli do přístavu, začalo opět pršet. A to vydatně. Měli jsme prozíravě deštníky sebou, takže jsme se schovali pod ně i pod převislou střechu restaurace. Už měli zavřeno, paní se na nás usmála přes prosklené dveře se smetákem v ruce a tak jsme si alespoň prohlédli nabídku lahví s absintem za výlohou a stánek s prodejem kravských zvonců. Ty má ve Švýcarsku na krku snad každá kráva a jejich zvonění patří ke koloritu pastvin.

     Když déšť ustal, vyšli jsme po pěkném betonovém chodníku k vodopádu. Za ním řeka teče v korytu plném velkých kamenů v krásném údolí. Cestou zpět jsme se kochali přírodou. Švýcarsko má prostě všechno. Velehory, které vidíte všude kole, nádherná údolí s pasoucími se krávami (a zvonící mnohohlasem zvonů), spoustou jezer a přehrad. Je protkaná dálniční sítí a železnicí. Ale na dálnicích nejezdí velké kamiony (jako u nás, kde přetížené ničí povrchy nejenom dálnic) a je zde místy omezená rychlost, kterou všichni dodržují už proto, že za překročení povolené rychlosti jsou velké pokuty. Na převážení velkých nákladů je využívána železnice. Meziměstská doprava autobusy neexistuje. Jen jako doprava ve městech. Není potřeba, protože se všude dostanete rychle a pohodlně vlakem. A na čas. O tom se ještě zmíním.

     Když jsme přijeli zpět do Bernu, opět pršelo. Počasí je totiž v různých částech země různé, i když to není nijak velká země. A jak je různé počasí, tak jsou různé jazyky, kterými se zde hovoří. Každý kanton má své specifické nářečí, které je poplatné zeměpisné poloze. Není to však nářečí, kterému všichni rozumí, jako třeba u nás hanácké, ostravské, brněnské (vyjma Hantecu, na který potřebuje Nebrňák slovník). Tady ani Němčina není Němčina. Když jedete ve vlaku, slyšíte mluvit cestující všemi možnými jazyky. Je to doslova Babylon jazyků. Švýcarsko má příhodný tvar. Je to téměř čtverec. Takže např, z Bernu, který je skoro uprostřed je na všechny strany k hranici do sto padesáti kilometrů. Všechny zajímavosti a atraktivní místa na dosah.

     Na další den slibovala předpověď počasí dokonce sluneční den v okolí ženevského jezera. Ono se totiž jmenuje Lac Léman Locman. Volba jasná. Jede se za slunce. A skutečně byl celý den nádherný, slunečný. A k tomu to nádherné jezero. A kolem, jak jinak, vysoké hory. Nepopsatelná nádhera. Vůbec se nedivím, že si to vybral jako své bydliště Charlie Chaplin. Na sever od jezera, na jižních svazích, nekonečné vinice. Skvěle udržované, jako tady všechno. Prošli jsme si městečko nad těmi vinicemi s příhodným názvem Chardonne.  Ulice vymetené (rozuměj čisté), nikde žádný nepořádek. Dřevo na zimu vyskládané do úhledných hranic, někde dokonce s imitací chaloupky – ale u nás jsou taky někde trpaslíci. Rozšoupli jsme se a dali s v místní cukrárně kafe a zákusek. O ceně se raději nezmíním, abych vás od výletu do Švýcar neodradil. Na místní radnici mě zaujala nástěnka s vyhláškou, že všichni ti opozdilci, kteří ještě neabsolvovali povinné střelby, mají tak učinit v uvedeném termínu. Takže, nejenom, že dospělí muži mají doma kompletní vojenskou výstroj včetně zbraní, ale musí se též pravidelně cvičit ve střelbě. A nepostřílí se navzájem, protože jsou se zbraněmi obeznámeni.

     A pak ještě procházka cestou na rozhlednu, na kterou jsme však nevylezli, protože se na ni vylézt nedá. Nejsou tam schody. Je tam však výtah s automatem na mince a my nechali peníze v autě s tím, že je na procházce nebudeme potřebovat.

Potom jsme ještě sjeli dolů do města Vevey, přímo u jezera. Kolem něho pěkná promenády, park se zábavnými atrakcemi. Mimo jiné je tam taky pomník Václava Havla.

     A teď to nejlákavější  - Mattehorn.  Koupili jsme si v COOPu tzv. Tageskarte za 49 franků. Když si ji označíte v některém automatu, např. na zastávce tramvaje, platí ten den do půlnoci. A můžete jezdit, tramvajemi, městskými autobusy a vlaky po celé zemi bez omezení. Jenom na vysokohorských vláčcích a lanovkách si musíte připlatit. Vyjeli jsme vlakem do Zermatu, odkud vedou trasy na ten zmíněný kopec. Výstup na něj je však vysokohorská turistika a až tam jsme namířeno neměli. Jenom se posunout někam výš, odkud bude vidět. Když jsme vystoupili v Zermatu, byli jsme ve stejné výšce, jako na Sněžce. Vlak tam jede místy, kde je terén příliš příkrý, po trati se třemi kolejemi. Uprostřed mezi kolejemi je ještě přidaná třetí s ozuby. A ty jsou ještě v polovině šířky střídavé, aby byl posun plynulejší. Že najíždíte na tu kolej poznáte jen proto, že vlak zpomalí a jede pomaleji než jinde. Jinak je to naprosto plynulé. Ještě musím zmínit vodu v řekách, které stékají z hor. Mají takovou mléčnou barvu, zbarvenou vápencem z ledovců. Do údolí však už přitékají čiré.

     V Zermatu bylo zataženo, mraky ležely na okolních horách jako správně naducaná duchna a my se vydali na cestu s nadějí, že se snad rozplynou, jen co budeme v místě, odkud bude pěkný výhled na ten magický Matterhorn. Ve výšce 1961 m n.m. je chata, která je obvyklým cílem turistů. Dál už je to jen pro zdatné. Až sem vede poměrně široká a značená cesta. Schválně jsem neřekl, že dobře značená. Značení cest je to, co musím Švýcarům vytknout. Tak dokonalé jako u nás, to snad není nikde. Tady jsou směrovky s určením délky trasy v hodinách, které se však dají stihnout jen poklusem. Značky jsou umístěny daleko od sebe a nějaké kůly podél cesty jsem neviděl. Možná je tam umístí až na zimu, nebo spíš vůbec. V zimě totiž bych tam bez průvodce raději nešel. Cestou nad zmíněnou chatou je místo, kde jsou umístěny křížky s lidmi, kteří už se nevrátili. A není to jenom z minulosti. V těch místech už není cesta, ale jenom pěšinka na šířku dvou chodidel. Měl jsem v úmyslu dojít na nejbližší vrchol, odkud by byl pěkný pohled na vrchol Matterhornu. Ušel jsem asi tři sta výškových metrů, k tomu vrcholu bylo ještě asi půl kilometru a začalo pršet. Chvíli jsem rozmlouval se sebou a nakonec se přemluvil, abych šel zpátky. Pěšinka začala být kluzká (je to ušlapaná hlína a kamení), když mi sklouzne noha, zastavím se až v Zermatu a když vyjdu až tam, kam jsem chtěl, stejně nic neuvidím, kvůli mlze a stále sílícímu dešti. Nerad, ale přece jenom jsem otočil směr cesty. Snad někdy příště. Znalci se v Zermatu ubytují a vyčkají příhodné počasí. Na to však nejsme dostatečně finančně zdatní. Matterhorn jsme si však nakonec vyfotili – při přesedání na vlak do Bernu v Luzernu, byl v podchodu nádraží velkoplošný plakát s Matterhornem, jak vymalovaným.

     Ještě nás čekal jeden výlet autem, a to na soustavu přehrad v horách pod průsmykem Grimsel. Směrové ukazatel ve městech jsou taky zoufalost. To jen proto, abych všechno nechválil. Na kraji města je cedule, jakým  směrem máte jet a pokud není odbočka, není ani cedule. Prostě směr přímý. I přes křižovatky. Kruhový objezd, to je taky lahůdka. Cedule s názvem  města, kam máte odbočit jsou až v objezdu, přímo u té odbočky. Takže pokud tudy jedete poprvé, obkroužíte si celý objezd, protože nestíháte včas odbočit.

     Silnice na Grimsel je ze strany přehrad méně příkrá než z  té směrem k Itálii. I tak je to náročné na chlazení motoru auta. Kolem opět nádherná scenérie velehor se spoustou malých i velkých vodopádů. Na kraji silnice jsou skládací zábrany, kterými se cesta uzavírá, když sníh a námraza ohrožují bezpečnou jízdu. Přehrady jsou celkem tři nad sebou. Voda postupně teče z jedné do druhé a elektrárna je až u té nejníže položené. U té nejvyšší je zajímavostí druhá hráz. Ta je z druhé strany kopce, který tvoří ostrov. Na něm je bývalý Hospic, který měl však jiný význam, než se mu dnes přisuzuje. Byl to klášter, který poskytl zadarmo přístřeší všem poutníkům, kteří k němu došli. Dnes je tu hotel a vyhlídková trasa pro návštěvníky. V jednom místě kláštera je střílna a pravděpodobně je pod klášterem vybudované zázemí pro případné obránce hranic.   

     Na vrcholu průsmyku, ve výšce 2164 m n.m.,  jsou pochopitelně restaurace a hotely. Ubytování vám poskytnou i v jednolůžkovém pokoji, a když nemají volný jednolůžkový, ubytují vás v dvoulůžkovém, ale platíte jen jednu postel (sic).  Žádná pokuta za to, že jste singl.

     Za průsmykem se silnice krásně vine po stráních do údolí a z vrchu je to pohled k nezaplacení. V ten den bylo opět slunečné počasí a o to bylo všechno hezčí i fotogeničtější. Při cestě zpět jsme si udělali přestávku v městečku Guttannen. Ta vysokohorská architektura stojí za prohlídku z blízka. Domy mají dřevěnou nástavbu, obvykle pomalovanou nějakými erby a poměrně mírně se svažující střechy. Zvláštností jsou jakési šupiny ze dřeva, kterými jsou některé domy obloženy.

     Výlet vlakem na jih. Opět jsme zakoupili tu výhodnou jízdenku a vyrazili směrem k hranicím s Itálií, kde podle předpovědi měl být zase slunečný den. Z Bernu do Luzernu, kde jsou k vidění dva unikátní dřevěné mosty. Pořídil jsem pěkné fotky, v pozadí černé mraky blížícího se deště. Nasedli jsme do vlaku a jeli až do Bellinzony. Pár kilometrů za Luzernem začíná nejdelší železniční tunel Švýcarska. Gothardský tunel pod Gothardským průsmykem. Je dlouhý 57 km a vlak jím prosviští za dvacet minut. To odpovídá průměrné rychlosti 171 km/hod. Ve vlaku však tu rychlost nevnímáte, protože je v tunelu tma. Jenom když se míjíte s vlakem v protisměru. Pokud se právě nedíváte do okna, tak ten okamžik prošvihnete. Je to opravdu jenom svist. V Bellinzoně jsme vystoupili a šli na prohlídku města tří hradů. Stihli jsme si je prohlédnout všechny. U prvního jsme nemohli najít vchod nahoru na hradby (to je to místní značení, které nás vytáčelo). Zeptali jsme se tedy místních děvčat, která nám poradila, že nahoru jede výtah, skrytý v hradbách. To nám ušetřilo spoustu času a námahy. Výtah samozřejmě zadarmo, tak jako všechny veřejné toalety v celé zemi. Vzorně čisté. Nikde žádná bába výběrčí. Je pro ně i trefnější název. Kolem toho třetí hradu v pořadí, na nejvyšším místě je park s jedlými kaštany. Viděl jsem je tam poprvé v životě a překvapilo mě, jak mají tvrdé bodliny. Chtěl jsem si vzít jeden na ukázku, ale nechtěl jsem se popíchat a propíchat batůžek.  Po prohlídce města zase do vlaku a dál směrem na jih do Lugana. Řeknu rovnou, že v hitparádě měst, která jsem viděl, jednoznačný vítěz. Leží blízko italských hranic, takže tam bylo opravdu teplo. Rozkládá se na břehu rozlehlého jezera, ale také na přilehlých svazích poměrně vysokých kopců. Nádherný pohled na stráně poseté domy.  Od nádraží vede až k jezeru cesta dolů pro pěší, značená odlišnou barvou dláždění. Tak tady se zabloudit opravdu nedá. Dole u jezera prostředí jako u moře. Tady bych bydlel hned od zítra. Plně chápu našeho cyklistu Romana Kreuzigera, který se prý sem jako šestnáctiletý odstěhoval, aby mohl trénovat více měsíců v roce.

     Zpátky jsme jeli tou samou trasou. A teď to slíbené pokračování o vlacích. Pořád platí, že si podle vlaků můžete seřizovat čas na svých hodinkách. Jednotlivé spoje mají na naše zvyklosti krátké časy na přesedání, ale můžete být v klidu. Všechno je vymyšleno tak, abyste další spoj stihli, i když máte třeba delší cestu na vzdálené nástupiště. Když jsme vyjeli z Bellinzony, hlásil strojvedoucí (podobně jako kapitán v letadle) rozhlasem ve vlaku, kromě obvyklých informací ve třech jazycích ještě tohle: „S politováním vám musím oznámit, že máme čtyři (slovy čtyři) minuty zpoždění. Do Luzernu však dojedeme na čas.“  Zabýval by se vůbec někdo u nás takovým zpožděním?

     Na poslední den jsme si nechali prohlídku Bernu, protože teprve v ten den nepršelo. Bern je velkoměsto se spoustou úřadů a veřejných budov. Ve znaku má medvěda a proto nepřekvapí, že uprostřed města je malé ZOO se třemi medvědy. Je to atrakce i pro místní, kteří se sem chodí projít. Kromě kruhové budovy (shora otevřené pro lepší pohled návštěvníků) mají medvědi ohrazenou stráň až dolů k řece. Podél břehu vede stezka pro pěší, kteří mohou i odtud pozorovat medvědy, kteří jsou beztak raději tady, než v betonovém rondelu. Kultura cestování znamená třeba to, že  každou tramvaji prochází pracovník úklidu s plastovým pytlem na odpadky. Většinou však nemá co sbírat, jedině když někdo nechá ležet na sedadle očtené noviny, které jsou přímo v tramvaji ve stojanech (něco jako náš deník METRO). Do stanice vlakového nádraží vedou jezdící schody přímo od stanice tramvaje. Celé prostranství křižovatky je však zastřešené, protože v létě prší a v zimě padá sníh. To naši architekti a projektanti ještě nezpozorovali. Takže cestující dojdou ze zastávky suchou nohou na schody a dál na nádraží.

     Pochopitelně mám z toho výletu spoustu fotek a zážitků a doporučuji všem návštěvu této úžasné země, která nám může být v mnohém příkladem. Život tam probíhá podle přísných zákonů, nic není samozřejmé (ani např. získání občanství sňatkem), poznávací značku auta vám nevydají,  dokud nepředložíte doklad o zaplacení povinného ručení, a podobně. Všichni dodržují omezenou rychlost a právě proto se tak často nebourá a ani následky havárií často nejsou fatální.

     A ještě dovětek: Právě pro pravé pochopení pravdy procestujte planetu!

     Pokud si chcete prohlédnout fotky, jsou na  luih.rajce.idnes.cz, heslo: rad49ena