Švýcarsko jako výhra

V životě jsem nic nevyhrál a myslel jsem si, že to tak už zůstane… Občas si zajdu do Městské knihovny v Praze na Mariánském náměstí půjčit nějakou knihu. Ne že bych neměl doma svou knihovnu, kde mám dokonce i knihy, 

které jsem ještě nestačil přečíst. Ale některé novinky i klasické knihy si chci ještě přečíst, leč nekupovat. Jak už bylo řečeno – mám jich doma už dost.

     A stalo se, že jsem při jedné návštěvě knihovny nemohl přehlédnout výstavu o Švýcarsku, která se v přízemí konala. Chvíli jsem si to se zájmem prohlížel – mám Švýcarsko rád, když se ke mně přitočila jedna slečna (evidentně hosteska pořádající agentury) a ptala se, jestli  nechci vyplnit jejich dotazník. Mohl bych prý vyhrát zájezd do Švýcarska. To mě pobavilo. Jednak jsem nikdy nic nevyhrál a druhak už jsem takových nabídek a téměř zaručených výher slyšel už tolik a tolikrát, že tomu nohu věřit. To jsem jí také řekl. Ona však trvala na tom, že to je seriózní nabídka a že to za pokus určitě stojí. Tak jsme začali vyplňovat ten dotazník. Kromě nacionále obsahoval tři otázky: Jak jsem se dozvěděl o té výstavě? – Jednoduše, prostě jsem přišel náhodou do knihovny právě, když se ta výstavy konala. Druhá otázka: Byl jste už někdy ve Švýcarsku? – Ano byl, předloni. Třetí otázka (podle mě klíčová): Kolik lidí denně navštíví tuhle výstavu? Tak to jsem se rozesmál nahlas. To přece nelze odhadnout. Trochu mi pomozte. Jsou to řádově desítky nebo stovky? Ona řekla, že spíš ty stovky. Tak jsem řekl dvěsta sedmdesát jedna. Skončeno, podepsáno, odevzdáno. Tím jsem celou záležitost pustil z hlavy. Světe div se, asi za měsíc mi přišlo e-mailem oznámení, že jsem ten zájezd vyhrál. Po předešlých zkušenostech a protože ta zpráva přišla e-mailem, jsem tomu samozřejmě nevěřil. Byla tam však adresa pořádající agentury, jejich telefon a mám prý si domluvit termín osobního převzetí voucheru na týdenní pobyt pro čtyři osoby. Telefonicky jsem si domluvil návštěvu a přišel tam. Navzdory tomu, že jsem držel voucher v ruce, pořád mně někde vzadu v hlavě blikala kontrolka ( v dnešní době samozřejmě ledka), že mně nakonec řeknou, že to je fór a společně se zasmějeme, jak mě dostali. Leč nic takového se nekonalo, ještě jsme pořídili společné foto na jejich web a rozloučili jsme se s tím, že jim oznámím přesný termín pobytu ve Švýcarsku a počet osob.

     Začalo pro mě poměrně složité shánění účastníků zájezdu. Lidi, kteří připadali v úvahu, na první dobrou nevěřili a poté, co se dostatečně vysmáli a uklidnili, měli většinou už na ten (mnou určený termín) něco zamluvené. Nakonec mě napadlo, že bych mohl udělat něco pro rodinu a vyvézt ji na výlet. Zavolal jsem synovi, kterému se ten nápad sice líbil, ale pochyboval, tak jako všichni. Bylo rozhodnuto – budeme tři chlapi v chalupě ve Švýcarsku.

Já, můj syn a můj vnuk.

     Syn chtěl vzít na cestu svoje auto, což mě potěšilo, protože už vím, jak je pro nás Čechy ve Švýcarsku drahé cestování a autem to bude přece jenom snesitelnější. Naivně jsem si myslel, že se budeme střídat v řízení. Je to přece jenom osm hodin cesty. Syn prohlásil, že si mám vzít řidičak – pro všechny případy, ale odřídí to sám. Patří mezi ty řidiče, kteří když to řídící kolečko nedrží v rukou, nemají dobrý pocit.

     Vyjeli jsme z Prahy kolem osmé hodiny ráno  a po několika (slovy dvou) přestávkách dorazili do Svatého Mořice po patnácté hodině. Ještě jedna zastávka byla na švýcarských hranicích. Celník si s námi chvíli povídal o tom, odkud jsme, kam jedeme a na jak dlouho. Řekli jsme, že na dovolenou a tím bylo hotovo a mohli jsme pokračovat. O pasy se nezajímal. Ve švýcarské pobočce agentury nám dali klíče od apartmánu a instrukce a mapku, jak se tam dostaneme. Apartmán je v sousedním městečku Celerina. Pod domem garáže pro osm aut, naše ubytování v druhém patře, což nám vadilo až s přibývajícími dny a únavou z výšlapů. Protože ten den drobně, leč vytrvale pršelo, pouze jsme se ubytovali, vybalili a po krátkém sledování TV šli spát.

      Apartmán byl naprosto dokonalý. Před dvěma lety prošel kompletní rekonstrukcí. I když dům pochází z osmnáctého století, po mnoha přestavbách a úpravách vypadá jako právě dokončený. Kuchyň perfektně zařízená a vybavená vším, včetně hrnců, talířů, příborů. Sporák, lednička, myčka, v přízemí automat.pračka. Připojení Wifi. K úplné dokonalosti chyběla jen mikrovlnka. Kromě kuchyně jedna společná místnost a dvě ložnice, u každé koupelna s WC. Prostě perfektní.

     Druhý den začal pošmourně, ale krátce po půl deváté se vyčasilo, vysvitlo slunce a já se synem jsme se rozhodli vykonat výšlap na nejbližší kopec nad Celerinou – 2800 m. Až na vrchol jsme za celý den nedošli, ale z neznalosti jsme si neuvěřitelně spálili obličeje. Večer jsme byli jak rajčata. Cestou dolů jsme si prohlédli nádraží a nakoupil v místní prodejně COOP, která patří mezi ty levnější. Jiná tam není, což nám nevadilo. Kdo zatouží po větším utrácení za obsahově stejné zboží, může si zajet do Sv.Mořice, což je asi 6 km.

     Další den jsme vyrazili, tentokrát všichni tři vláčkem do Thusis. To je ta proslavená dráha Bernina express v kopcích se spoustou viaduktů, tunelů a přenádherných výhledů. Vlak nejede nijak rychle, zvláště v místech, kde koruna viaduktu je jen o pár decimetrů širší než je rozchod kolejí, což je v tomto případě jeden metr. Je tedy čas pozorovat ty příkré srázy kolem trati. Nejeli jsme celou trasu, pouze část, pro nás cenově dostupnou. Ve Švýcarsku sice existují různé slevy na cestování vlakem, ale vyplatí se to jen při delším pobytu, kdy si musíte prvně zakoupit slevový pass a teprve na základě toho můžete požadovat slevové jízdenky. Jízda se nám všem velmi líbila a po krátké poradě jsme dospěli k závěru, že bude stejně zajímavé, ne-li zajímavější, sledovat vláček tak zvaně odspodu. Čili jet po silnici v údolí a odtud obdivovat všechny nezvyklosti té železnice. V Thusis bylo krásně slunečno a tak jsme podnikli výstup na místní hrad, ze kterého je nádherný výhled na celé široké okolí a vzdálené vysoké hory. Ty jsou ostatně v této oblasti všude a člověk nestačí mačkat spouště foťáků a mobilů, aby to všechno zaznamenal. V této souvislosti už chápu Japonce, kteří si všechno nafotí a pak v klidu doma podrobně prohlédnou.

     Takže další den jsem opravdu jeli autem až do Davosu, zpět kolem železnice. Z blízka jsme si prohlédli viadukt Landwasser, železniční muzeum Bergün i hrad Scuol-Tarasp. Ten však pouze z venku, neboť se nám nechtělo čekat dvě hodiny na prohlídku. Zastavili jsme také u jednoho zvláštního tunelu, který měl dva tubusy. Zvláštní proto, že většina tunelů ve Švýcarsku má pouze jeden tubus. I silničních  - jezdí se tam v obou směrech. V našich poměrech nemyslitelné. Naši neukáznění řidiči by se určitě i v těchto tunelech předjížděli. Masakr. Po na fotografování toho tunelu jsme se vraceli k autu. Já jsem šel jinou cestou už tam, takže jsem se vracel sám a nechtělo se mi vracet daleko  zpět na silnici, takže jsem si to namířil zkratkou skrz nějaký statek. Byla tam asfaltová cesta až ke kravínu, nikde nikdo, abych se mohl zeptat, jestli tudy můžu projít. Jak tak jdu už uprostřed toho statku, všimnul jsem si, že si mě všimnul pes, který byl na stráni nade mnou. Pes jak tele. A jen tak znuděně dvakrát udělal baf, baf a dál nic. Tak jsem si ho přestal všímat a pokračoval po té cestě ve statku. Už jsem byl skoro u východu, když jsem uslyšel za sebou škrábání na asfaltu. Otočím se a toho psa už mám téměř za zády. Když jsme se ocitli face to face, zarazil se, vycenil zuby a začal (tentokrát už opravdu zuřivě) štěkat. Při tom hecoval sám sebe, činil krátké výpady proti mně a já jsem pomalu ustupoval a neodvážil jsem se otočit zády, protože na to on čekal. Po chvíli jsem pochopil, že on nepoleví a já mám k východu ještě daleko. A nikde nemám záruku, že až vyjdu ze statku, nenatrhne mi něco ještě i venku. Tak jsem zariskoval a pro změnu jsem učinil výpad já s hlasitým zařváním proti němu. To nečekal. Zarazil se, chvíli nevěřícně koukal a pak štěkal nesrovnatelně jinak. Já jsem postupoval v ústupu, až jsem se dostal ven ze statku. Koukám, co udělá on. Leží na zemi, pozoruje mě, ale už neštěká. Tak jsem se odvážil otočit směrem dopředu a poodešel jsem nějakých padesát metrů. Pořád tam ležel. Už jsem byl mimo jeho teritorium a přestal jsem ho zajímat. Naštěstí. Došel jsem až k autu, které bylo asi sto metrů ode mě a uvědomil jsem si, že pokud si to ten pes rozmyslí a poběží na mě, stejně se do auta nedostanu, protože nemám klíč. Jak tak stojím u auta, ozval se alarm. To není možné, vždyť jsem se toho auta ani nedotkl. Jak jsem velmi lekavý, tentokrát jsem se nelekl, protože jsem byl ještě plný adrenalinu ze setkání s tím

psem-teletem. Za chvíli chlapci přišli a divili se, že mě nevylekali, schválně totiž ten alarm aktivovali. Vylíčil jsem jim prožitý zážitek a oni prý ten štěkot slyšeli, ale nenapadlo je, že zrovna mě se chystá ten pes sežrat.

     Před Celerinou jsme projeli přes sedlo ve výšce 2316 m a na chvíli se zastavili, protože ty okolní stěny hor jsou kolem čtyř tisíc, takže zhruba dva kilometry nad vámi. Něco úžasného.

     Další den jsme nalákali vnuka na cestu lanovkou, takže šel s námi. Na konečné lanovky jsme se rozhodli jít na vrchol ve výšce 3054 m. Až na samotný vrchol došel jenom vnuk, my jsme se se synem potkali asi sto výškových metrů pod vrcholem a tam počkali, protože jsme měli zakoupené zpáteční jízdenky na lanovku a museli jsme stihnout dlouhou cestu dolů a k lanovce, před poslední odpolední jízdou. Vnuk si na vrcholu pořídil krátké video do mobilu a během jednoho týdne zdolal 3054 m výšky, protože před odjezdem do Švýcarska byl u moře ve Francii.

     Následující den jsme vyjeli autem do toho sedla, kde jsme už byli cestou pod železnicí. Je to vlastně průsmyk Albula. Zaparkovali jsme a vydali se na nejbližší vrchol. Ne až na vrchol, ale po příkrém svahu na takový trojzubec skal. Tady se musím zmínit, jak ty vzdálenosti ve vysokých horách klamou. Vidíte před sebou kopec, myslíte si, že na něj vede přímá cesta, ale ouha. V místě, kde končí lesní porost vás čeká překvapení. Sešup do nějakého údolí v řádu stovek metrů a pak zase nahoru. Zajímavé a zvláštní je to, že v těch Alpách rostou stromy ještě ve výškách kolem dvou tisíc metrů. Na Sněžce roste jen kleč už pár desítek metrů nad 1200 m.

     Šli jsme tedy na ten vytčený cíl a pak po vrstevnici širokým obloukem zpět k parkovišti. Všude se pasou krávy. I v těch výškách kolem dvou tisíc metrů. Mají tam elektrické ohradníky, které jsou v místech pěšin zaháknuté jednoduchými háčky, aby si je mohli turisti rozpojit a zase zaklesnout, když tudy procházejí. Chtěli jsme si zkrátit cestu skrz takto ohrazenou pastvinu směrem k parkovišti. Když jsme byli asi uprostřed, prohlíželi jsme si pasoucí se krávy, jedna se po nás nějak zbytečně moc koukala. Vnuk se na ni zaměřil a povídá: „Není to bejk?“. Kouknul jsem i já, a byl to bejk. Tak jsme přidali do kroku, abychom se dostali co nejrychleji k silnici, kde ohradník končil. A býk se začal (ze začátku jen šouravě, ale postupně zrychloval) přibližovat k nám. Povídám: “Myslím, že se proběhnem! A každý jiným směrem!“ A už jsme pádili k ohradníku. Ani jsem se neotáčel. Přeskočil jsem ohradník a teprve potom jsem se otočil. Všichni už jsme byli v bezpečí a býk se vracel ke svým krávám.

     Poslední den pobytu jsem si chtěl splnit nějaký velký cíl a proto jsem se rozhodl, že půjdu na protější stráň a tak vysoko, jak jen to půjde. Šel jsem sám, protože chlapci si chtěli zahrát novou stolní hru, která vychází z počítačové a je pro mě nehratelná. To jsem si ověřil už večer před tím, kdy jsme se tu hru vybalovali a trochu se sní seznámili. Prošel jsem Celerinou a začal stoupat na tu stráň. Tam jsem naplno zažil to rozčarování z odhadu vzdáleností. Když jsem vyšel z lesa a myslel si, že už půjdu jen nahoru, následoval skutečně sešup dolů a v tom údolí rekreační objekt. Odtud bylo na dohled  jezero a vlastní Svatý Mořic. Zapamatoval jsem si tu budovu, abych při zpáteční cestě měl nějaký opěrný bod. A odtud už to šlo opravdu jen nahoru. Zatím ne příliš příkře. A zase statek a zase ohrada a zase krávy (a snad i býci). Tentokrát jsem se obezřetně vyhnul kontaktu s těmi pasoucími se tvory a šel po stezce nahoru. Došel jsem až na takový značený podvrchol ve výšce 2370 m a za nádherného počasí si vychutnal pohledy kolem. Dál k vrcholu už stezka nevedla. Myslím, že by se dalo ještě jít dál a výš, ale měl jsem před sebou cestu zpátky. Abych si ji zkrátil, vzal jsem to chvíli rovnou dolů ze stráně a to nebyl dobrý nápad. Dvakrát jsem tak zvaně hodil rybu, protože to borůvčí tam bylo vysoké půl metru a husté tak, že nebylo vidět na zem. Takže jsem šlápnul mnohem již, než jsem předpokládal a už jsem letěl. V tom údolí jsem vyšel úplně jinde než jsem chtěl, vlastně na kraji jezera u Sv.Mořice a tak jsem se vracel poslušně po pěšině, abych nezabloudil a když jsem uviděl mezi stromy objekt toho rekreačního střediska, připadal jsem si jako když Jeníček s Mařenkou uviděli světýlko. Na protější straně údolí směrem k Celerině jsem zvolil jinou cestu než tu, kterou jsem přišel, abych poznal taky něco jiného, protože  docela nerad chodím stejnou cestou. Švýcaři mají turistické cesty značené, ale poněkud jinak, než jsme zvyklí u nás. Například jsem došel na rozcestník, dál vedly dvě cesty, jedna vlevo a drhá vpravo a obě značené červenou barvou. Všechny turistické cesty jsou značené červeně. Pravda, pokud se někde kříží, jsou v tom místě směrovky s názvem cílového místa. Zabloudit by se nemělo, ale protože jsme z domu zvyklí, že různé cesty jsou značeny odlišnou barvou, je to pro nás při nejmenším nezvyklé.

     Večer už jen třídění zážitků a pozvolné balení na cestu domů. Už jenom jména těch horských středisek, proslavených mimo jiné Olympijskými hrami a průjezd jimi je zážitek – Svatý Mořic, Davos, Garmisch-Partenkirchen (ten už v Německu). Ráno ještě cesta do

Svatého Mořice, abychom odevzdali klíče a rozloučili se v agentuře. Pak už jen cesta přes Zernez, Landeck, Garmisch-Paartenkirchen, Mnichov, Regensburg, Rozvadov, Plzeň, do Prahy. Cestou jsme ještě museli doplnit nádrž auta. Vyšlo to na Rakousko. A k mému úžasu jsme natankovali naftu u OMV za 1,259 EUR/ 1 litr, což je (při současném kurzu) 31,48 Kč. Tedy levněji než doma – a to nemluvím o průměrném platu v Rakousku a u nás.