Izrael – země , kde nebude nikdy klid?

28. 11. 2018 15:57:26
Většina charterových letů se nyní praktikuje ve večerních a brzkých ranních hodinách, zřejmě proto, že v tu dobu je slabší provoz na zemi i ve vzduchu. I my jsme přistáli

na letišti v Tel Avivu brzy ráno. Naštěstí je místní čas o hodinu posunut dopředu. Doporučuji si vzít s sebou něco na snídani, abyste si nemuseli kupovat místní a mohli tím způsobem šok z místních cen poněkud odsunout. To je ovšem pro Čechy, kteří vycestují jinam než na východ, všude jinde stejné. Pro místní obyvatele jsou ceny úměrné příjmům. Pro nás ne. A když si chcete zjistit, kolik a za co jste platili (mimochodem i zde mají něco jako naše EET a každý prodavač vám účtenku bez toho, že byste si ji vyžádali, vydá), tak nevíte, jak ten doklad výškově orientovat. Z místního písma máte dojem, že to držíte vzhůru nohama a teprve podle číslic se zorientujete. Platit se dá izraelskými šekely - což je asi 6 Kč, nebo am.dolary. Téměř všude lze použít platební karty a to je samozřejmě výhoda. Z Tel Avivu jsme toho moc neviděli, protože z letiště jsme odjeli hned do Jaffy, což je starověká arabská část. Při další návštěvě Tel Avivu jsme byli na pobřeží Středozemního moře s možností koupání. Je to typické kosmopolitní velkoměsto s převahou výškových budov, což je dáno cenou pozemků v celém Izraeli. Rodinných domků tu moc není. Když už musíte zaplatit za drahý pozemek, rozum velí hnát budovu do vrchu.

Náš poznávací pobyt v Izraeli byl zaměřen na vojenskou tématiku – po stopách dávných i nedávných bojů. Pochopitelně jsme navštívili i ta nejznámější místa, která jsou spojena s křesťanstvím a také místa mimo oblast běžného turistického ruchu.

Nejrozšířenější židovský pozdrav Šalom – „Pokoj“ vyjadřuje touhu Izraelců žít v míru a pokoji na tom svém malém kousku země mezi Středozemním mořem a řekou Jordán. Opravdu malém, protože je srovnatelný s rozlohou Moravy. Jenom je jiný tvarem. Je to takový úzký pruh země od severu k jihu – anebo obráceně? Ale má čtyři moře: Středozemní moře, Rudé moře, Mrtvé moře a Galilejské moře. Nejzajímavější z nich je Mrtvé moře. Je to bezodtoké slané jezero, které se rozkládá mezi Izraelem na západě a Jordánskem na východě. Nachází se 420 metrů pod hladinou světového oceánu a je nejníže položeným odkrytým místem na zemském povrchu, nejníže položeným slaným jezerem na světě, které má tak slanou a tím hustou vodu, že se můžete položit zády na hladinu a jenom tak ležet. Ani nemusíte hýbat rukama, abyste se udrželi na hladině, jak to musíte dělat v jiných mořích. Navzdory tomu snadnému splývání se lze velmi snadno v tomto moři utopit. Když totiž plavete např. stylem prsa (a jiným to snad ani nejde) a chcete chvíli tzv. šlapat vodu, máte velký problém dostat nohy pod tělo, abyste stáli ve vzpřímené poloze. Musíte vlastně hrabat nohama jako pejsek packama, abyste ty nohy dostali tam, kam potřebujete. A v tom je ten problém. Pokud jste tlustí a lehnete si na břicho, tak vám vyletí nohy nahoru, protože jsou lehčí než zbytek těla a hlava se ocitne pod hladinou. Když nepodlehnete panice, tak se otočíte kolem podélné osy a jste z toho venku. V opačném případě můžete skončit špatně. A když jsme tam byli my, byla teplota 39 stupňů Celsia. To samo o sobě je dost síla.

Podařilo se mi doběhnout kolegu.

Když jsme byli ve vodě, tak mu povídám:

“Už jsi ochutnal, jak je ta voda slaná?“

On že ne.

Já jsem si před tím olíznul prst a chutnalo to, jako bych si líznul nějaké silné kyseliny.

„Ale to musíš. Až se tě doma manželka zeptá, jak to chutnalo, tak jí na to nebudeš moci odpovědět“.

Tak se sklonil a té vody se napil. Myslím, že to nepolknul. Ale prskal snad minutu.

Mezi Mrtvým mořem a Jeruzalémem je Judská poušť s kaňonem, kudy v jiném ročním období teče řeka. To údolí se nazývá „Údolí stínu smrti“ Wádí Quelt. V příkré stěně byl v roce 480 vyhlouben pravoslavný klášter Sv.Jiří. Stavba byla téměř zničena Peršany, obnovena byla až koncem 19. století.

U města Ašdod je most, který se jmenuje Ad Halom (česky „Až sem“). U něj zastavila postup egyptské obrněné brigády 29.5.1948 čtyři letadla ve službách izraelské armády dovezená z Československa a tím zachránila Tel Aviv. Osada Yad Mordechai se v květnu 1948 hrdinně bránila egyptské přesile a byla téměř srovnána se zemí. Tyto osady zvané Kibuc jsou něco jako naše bývalé JZD a fungují dodnes. Tehdejší vláda v Československu podporovala Izrael i vojensky, ikdyž bylo vyhlášeno embargo na vývoz zbraní do Izraele. Složitou cestou přes Etiopii a později kamuflovanými náklady na lodích přes Středozemní moře přímo do Izraele, posílala naše země zbraně a munici v domnění, že v Izraeli vznikne socialistický stát. To se ovšem nestalo. Přesto jsou Izraelci dodnes vděčni za tuto pomoc, protože v té době jedinou.

V muzeu letecké techniky a v muzeu tankových jednotek jsou naše letadla a tanky vystaveny. Mně osobně zklamalo to, že vystavené exponáty jsou pod širým nebem a tudíž pokryté všude přítomnou vrstvou písku. To naše muzea vypadají o několik stupňů lépe.

Je to ale vlivem toho prostředí. Izrael leží z velké části na poušti, kterou se snaží zúrodnit a velmi se jim to daří. Ve městech jsou téměř na každém kroku vidět rozvody vody v plastových trubkách, které zavlažují rostliny. Vody je rozváděna po celém území. Při tom je vlastně všude nedostatek pitné vody. Tu získávají odsolováním vody mořské. Nejnověji filtrací přes nanotechnologií vyrobené husté filtry, které nepropouští atomy soli. Pitná voda tzv. kohoutková podléhá přísnějším normám než u nás. Bez obav ji lze konzumovat kdekoliv je vodovod. To, že je v Izraeli za těch (z hlediska historie) pár let od vzniku státu již tolik zúrodněné země je jenom proto, že se o to starají Izraelci. Na arabských územích se nic takového neděje. Pitnou vodu tam někde mají – když jim ji tam přivedou z Izraele nebo z řeky Jordán. Ta je řekou jen v období dešťů. V září, kdy jsme tam byli my, podobala se většímu potoku.

Jeruzalém – snad nejznámější město Izraele. Určitě jste všichni viděli tu pohlednici s mešitou s pozlacenou kopulí uprostřed obrazu. Tak ten pohled jsme viděli v reálu. Z Olivové hory. Jedním slovem nádhera. Pod vámi úhledný židovský hřbitov, na stráni naproti ta proslavená mešita. A potom zase z druhé strany od městských hradeb. Za nimi je také slavná zeď nářků. Prostor před ní je rozdělen na část vyhrazenou mužům a část pro ženy oddělený jakýmisi paravany. A zvědaví muži nakukují na stranu žen i za pomoci přenosných žebříků. Ten prostor se však ničím neliší. Ničím. Ženy, většinou zahaleny do černé látky. A všichni musí mít pokrývku hlavy. Když ji nemají, mohou si půjčit jarmulku, které jsou zde zadarmo k dispozici. I do mešit platí stejné pravidlo. Prostovlasost je židovskou tradicí považována za druh nahoty, odsouzeníhodné porušení základních etických norem neslučitelné s "jirat šamajim" - bázní před Bohem. Židé i nežidé stojí před tou zdí, modlí se a kývají celým tělem dopředu a dozadu – někteří. A ti, kteří asi počítají s delší modlitbou a nebo s únavou, sedí na plastových křesílkách. Vloží papírek se svým přáním do spáry mezi kameny ve zdi, aby je večer pracovníci vyndali a připravili je tak místo na další den a další přání. Před vstupem do tohoto prostoru musíte projít bezpečnostním rámem. Obecně platí zákaz nošení nožů a jakýchkoliv ostrých předmětů (např. nůžky, pilníčky apod.) u sebe na ulici. Jeden z našich účastníků zájezdu měl v batohu nůž, což uviděla pracovnice ostrahy na rentgenu. Musel vyndat všechno, co měl v batohu a on, vědom si toho co tam má, vytáhl ten nůž až naposled. Vzala si ho od něj a když zjistila, že se dá zajistit v otevřené poloze, nastal problém. Už to vypadalo, že si provinilce odvedou na služebnu policie. Musel zasáhnout náš průvodce, který nás dopředu před něčím takovým varoval a protože se mu podobné věci stávají téměř u každého zájezdu, má zřejmě osvědčený způsob, jak policisty obměkčit. Po delší době se oba připojili ke skupině, samozřejmě bez toho inkriminovaného nože.

Viděli jsme také Lví bránu v hradbách, kterou se podařilo v roce 1967 izraelským parašutistům proniknout do Starého města. Za zmínku stojí i prohlídka židovské čtvrti Starého města a ulice, kde žijí ortodoxní židé. Ty poznáte podle toho, že nosí licousy nebo nějaké provázky visící z klobouku v místě licousů, černé oblečení, bílou košili a černý klobouk. Někteří mají štrajml - takovou tu chlupatou vysokou beranici i v teplotách vysoko nad třicet stupňů Celsia. Ta ulice je ukázkou toho, jak takové čtvrti fungují. Nemohli jsme nahlédnout do některé domácnosti, protože je prakticky riskantní jenom se projít po ulici. Tak jsme jenom nakukovali z křižovatky s jinými ulicemi. Nepořádek je první, co vás upoutá. Odpadky po chodnících i na silnici, šňůry na prádlo natažené pes ulici – tak trochu provinční Italie.

První noci jsme byli ubytovaní v hotelu v arabské části Jeruzalému, v Betlému. Tato část města je oddělena vysokou zdí s několika Checkpointy – průjezdy (přechody) hlídanými izraelskými vojáky, plně ozbrojenými, včetně samopalů. Všude hlídají izraelští vojáci, z izraelské strany a chrání tím své obyvatele. To je na všech místech, kde jsou postavené zdi. Je běžné, že ráno přicházejí na tato místa Arabové a jdou za prací do Izraelské části města. Rozdíl mezi křesťanskou a muslimskou částí města je hlavně v tom, že vás z mešit ruší zpěv (skuhrání Muezzínů), kteří svolávají věřící k modlitbám. Dřív stál tento služebník na ochozu mešity, dnes je jeho hlas zesílený tlampači tak, že je slyšet po celém okolí. I v Betlému je několik křesťanských kostelů a muslimských mešit...

Arabové jsou vůči hostům v hotelech a zákazníkům v obchodech velmi vstřícní a ochotní. Jsou to přece jenom především obchodníci. Nabízí všechno možné, včetně křesťanských symbolů a jsou v obchodě neodbytní. Na ulicích si vás nikdo nevšimne. Ulice jsou úzké, hlavně ty vedlejší a tím obdivuhodnější jsou arabští řidiči. Prý je to otázka rodové tradice. Mají kladný vztah ke všemu, co je vozí a umí s tím velmi dobře zacházet – ať už se jedná o koně, velbloudy nebo auta. Jsou prý také nejlepší automechanici. Vozili nás v taxíku večer do jiného sesterského hotelu, protože v tom původním nebylo místo. Vybírali dobrovolníky a trochu se to zdrželo. Trochu obavy z neznáma. Musím však říct, že jsem byl mezi těmi dobrovolníky a ten druhý hotel byl lepší. Ale ti řidiči, kteří nás vozili, byli z mého pohledu kaskadéři. Vyhýbat se na té úzké ulici s protijedoucím autem, kde jsou ještě místy zaparkovaná vozidla, v poměrně velké rychlosti, kdy mezi zpětnými zrcátky bych nechtěl mít ruku, to chce buď velké srdce nebo velké zkušenosti.

Monumentální pevnost Masada je další místo, které je třeba navštívit. Leží pouhé tři kilometry od Mrtvého moře. Východní strana je vysoká asi 450 metrů, západní asi 150 metrů nad koryty vádí a asi 100 metrů nad vrcholem původního akvaduktu, přivádějícího vodu do prostřední linie cisteren pevnosti. Vrcholová plošina se rozkládá přibližně 450 metrů nad hladinou Mrtvého moře, přesto její nadmořská výška je jen 30 metrů nad hladinou světového oceánu. Je to dáno úrovní hladiny Mrtvého moře, které je asi 430 metrů pod úrovní hladiny Středozemního moře.

Zásadní přestavbu pevnosti provedl král Herodes Veliký, který si zde po ukončení bojů s hasmóneovskou dynastií o vládu nad Judeou vybudoval zimní palác a útočiště pro případ, že by nedokázal čelit vnitřním nebo vnějším nepřátelům na bitevním poli. Umístění v odlehlé neobydlené oblasti s nepříznivými přírodními podmínkami poblíž významných cest význam pevnosti umocňovalo, takže byla považována za nejvýznamnější z Herodových pevností. Z důvodu odlehlé polohy a nepřístupnosti zůstala Masada po porážce povstání posledním ohniskem odporu v Judeji. Proto na začátku roku 73 nebo 74 přitáhla k pevnosti 10.legie pod velením nového prokurátora Judeje Flavia Silvy spolu s pomocnými jednotkami a několika tisíci zajatci z dobytého Jeruzaléma. Vojáci obklopili celou pevnost zdí se strážními věžemi a rozmístili se kolem v osmi opevněných táborech, které ležely navzájem na dohled, takže v případě problémů si mohli přijít na pomoc. Podle Josefa Flavia byli zajatci používáni k dopravě zásob a vody pro obléhací jednotky, podle jiných zdrojů ale byli používáni i ke stavbě náspu, protože na ně obránci z náboženských důvodů neútočili. To však nebylo důležité, protože římské obléhací technologie s ostřelováním počítaly. Přístupové cesty v dostřelu obránců byly kryté a nasypávané čelo náspu chránila útočná věž, proti které neměli obránci žádnou protizbraň. Věž se postupně po náspu posouvala vzhůru, takže když byl během několika měsíců na jaře roku 74 nad akvaduktem pevnosti násep dokončen, přesáhla výšku hradeb, a tím začala poslední fáze obléhání. Obránci sice v místě předpokládaného průniku postavili dodatečné dřevěné opevnění vyplněné hlínou, které odolávalo beranidlu z útočné věže, ale po podkopání a zřícení původní hradby a zapálení dodatečného opevnění bylo jasné, že dobytí pevnosti je otázkou několika hodin. Římané se po zapálení opevnění stáhli, protože do hořícího opevnění nešlo proniknout a jen na noc zesílili stráže. Očekávali, že se obránci pokusí o výpad nebo únik ze ztracené pevnosti. Vůdce pevnosti Eleazar však nic takového neplánoval a ani to nechtěl dovolit ostatním. Místo toho svou památnou řečí, zaznamenanou Josefem Flaviem přesvědčil ostatní, že je lepší zemřít rukou svých bližních, než se podrobit Římanům. Muži nejdříve ukryli pod podlahu synagogy hebrejské, aramejské a řecké svitky, které dnes patří do souboru svitků od Mrtvého moře, pak pobili ženy a děti. Potom vylosovali ze svého středu deset mužů, lehli si mezi zabité a nechali se vylosovanými také podřezat. Ze zbývajících deseti opět vylosovali jednoho, který usmrtil ostatní, zkontroloval, zda jsou všichni mrtví, pevnost zapálil a sám pak spáchal sebevraždu. Když ráno Římané vnikli do pevnosti, našli naživu pouze dvě ženy a pět dětí, které se skryly v cisterně a vypověděly, co se předchozí noc stalo.

Takže pohnutá historie. Pro pohodlí návštěvníků slouží lanovka, která vás vyveze až na vrchol hory. Zbytky těch cisteren na vodu jsou vidět ve zbytcích pevnosti, rovněž malé bazénky, ve kterých se provokativně čachtali obránci pevnosti, aby vydráždili žíznivé římské vojsko. Vnitřek všech těch nádrží na vodu byl opatřen několika vrstvami jílu, vždy po zaschnutí byla nanesena další vrstva, takže byly nepropustné pro vodu. Je tam opravdu hodně zajímavých věcí.

Další nocleh byl v Tiberias. Tohle město mi připomíná moje oblíbené švýcarské Lugano. Taky je má dole velkou vodu, tentokrát Galilejské moře a od něj se na svazích nahoru nalézají ulice, domy, zahrady. Nádhera. Ale moc teplo. V tom kotli je téměř nevyvětratelné horko. Na hotelu byla zavřená okna, před nimi závěsy z husté látky a ještě jedny závěsy s nepropustné látky a přesto v místnosti víc než třicet stupňů. Klimatizace běžela skoro celou noc. Pro ty, co mají rádi teplo – ideální. Večer na ulici jako v prádelně, jen ne ta pára. Jenom aby to nevypa- dalo, že se mi tam nelíbilo. Ve dne je to jiné. Jako v kterémkoliv přímořském rekreačním prostředí. Projížďka lodí po Galilejském moři nádherná. Moře klidné jak Tálinskej rybník.

Golanské výšiny – místa bojů, kde jsou dodnes ponechány části vojenské techniky, aby připomínaly minulé časy. Druhá možnost je ta, že se nevyplatí odtud tu techniku tahat. Je to vlastně náhorní plošina s převážně písek, štěrkopísek, kamení. A na takovém povrchu se pasou stáda krav. Co tam žerou ví Bůh. Když zaprší, tak prý vyrazí tráva. Teď však je období, kdy neprší. Další těžko pochopitelná věc. Jako jejich armáda. Slouží všichni povinně tři roky, svobodné ženy dva roky. Nikdo se nepokouší této službě vyhnout. Je to čest a všichni jsou na to hrdi. Během té doby mají každý rok tři týdny dovolené. Ultraortodoxní židé nemusí narukovat. Důležité však je, že každý musí službu v armádě absolvovat před nástupem na vysokou školu. Tím je zajištěno, že získané vědomosti ve škole hned nezapomene během služby v armádě.

Izraelci chtějí žít v míru a jsou jako jedna z nejlépe ozbrojených armád připraveni hájit svá území. V minulosti vybojovali vítězné bitvy s Egyptem, Sýrií i Jordánskem. Nejsou v tomto regionu vítáni a Palestinci jim to dávají dost často na vědomí. Izraelci bez příčiny neútočí. Když se však stane, že pošlou Palestinci na jejich území rakety, což je v současnosti nejpoužívanější způsob útoku, odveta přichází téměř okamžitě a v mnohem razantnější formě.

Protože mají špatné zkušenosti z minula, kdy bylo podniknuto několik útoků sebevražedných atentátníků, jsou po městech jako je Jeruzalém, rozmístěny ozbrojené buňky armády, které dohlíží na bezpečnost obyvatel a turistů. Nikdo se nepozastavuje nad tím, že v místech velké koncentrace turistů musí projít bezpečnostním rámem. Vlastně si na určitá omezení začínáme zvykat i my, kteří jsme zatím žádné útoky extremistů nezažili a snad ani nezažijeme.

Pokud si chcete prohlédnout fotky, jsou na luih.rajce.idnes.cz, heslo: rad49ena

Autor: Alois Hobl | středa 28.11.2018 15:57 | karma článku: 19.76 | přečteno: 505x

Další články blogera

Alois Hobl

Švýcarsko nikoli České

Ten začátek se příliš nepovedl. Už když jsme projížděli Německem drobně pršelo. Na spaní v noci v autobusu dobré, ale na výlet už méně.

2.10.2017 v 19:55 | Karma článku: 12.55 | Přečteno: 516 | Diskuse

Alois Hobl

Hyperaktivní děti

Od mnoha maminek jsem slyšel tu větu, která už mi připadá jako zaklínadlo - že má hyperaktivní dítě. Ve skutečnosti tím zdůvodňuje jenom to,

20.10.2016 v 16:00 | Karma článku: 17.65 | Přečteno: 502 | Diskuse

Alois Hobl

Tentokrát Kréta (verze s fotkami)

Ta dovolená nezačala vůbec dobře. Od pondělí mě bolel zub a pořád jsem věřil, že do středy, kdy je odlet, to přejde. Nepřešlo. Tak jsem ve středu ráno šel k zubaři, aby mi s tím něco udělal. Když jsem mu řekl, že večer odlétám na

16.10.2016 v 19:19 | Karma článku: 16.52 | Přečteno: 738 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Zuzana Palečková

Gabon 8- Dobrodružství v pralese

Nakonec se nám do hotelu podařilo z výletu dostat, i když náš člun začal v polovině zátoky trucovat. Poslední projížďka po Omboué, poslední večeře a nazítří odjezd. Prodíráme se pralesem a myslíme, že už všechno známe.Ale ouha!

14.12.2018 v 0:10 | Karma článku: 10.99 | Přečteno: 321 | Diskuse

Vladimír Rýdl

... ale já nejsem stará ani těhotná ?!

Další povídka z pražské socky, která se mi stala v létě roku 2017 a dodnes na tu situaci rád vzpomínám ...

13.12.2018 v 15:30 | Karma článku: 25.66 | Přečteno: 1127 | Diskuse

Libor Čermák

Můj letošní adventní výlet Prahou

Tak, jako každý rok před Vánoci, tak i letos jsem si udělal výlet adventní Prahou. Navštívil jsem františkánský klášter, Prašnou bránu, Betlémskou kapli a celé jsem to zakončil na rozsvěcování vánočního stromu na Staromáku.

13.12.2018 v 10:23 | Karma článku: 16.03 | Přečteno: 469 |

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Ze života v sektě

Když jsem vyrazila dobrovolničit do Kanady, asi jsem si nepředstavovala, že se ocitnu na farmě, která svým fungováním ze všeho nejvíc připomíná sektu. Nebo minimálně naplňuje mojí představu o tom, jak sekty fungují.

13.12.2018 v 10:00 | Karma článku: 16.73 | Přečteno: 652 | Diskuse

Radek Pálka

Cesta na Zanzibar - Hakuna matata - díl čtvrtý

HAKUNA MATATA, tak tahle dvě slova vás na Zanzibaru budou provázet po celý čas. Hakuna Matata - jinými slovy, v pohodě, žádný stres, klííííd.

13.12.2018 v 6:00 | Karma článku: 14.15 | Přečteno: 306 | Diskuse
Počet článků 10 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 620
Dívám se otevřenýma očima, snažím se všechno si zapamatovat a utřídit

Najdete na iDNES.cz