EL Jem musím vidět

El Jem musím vidět        Ještě než jsem odjel do Tuniska jsem byl upozorněn kolegy, že jedna z nejlepších památek v Tunisku je koloseum v El Jemu. Není sice tak velké jako mají v Římě, ale na africkém kontinentu je největší. Takže jsem počítal s tím, že ho navštívím. Jednodenní zájezd byl v nabídce cestovky, ale na můj vkus příliš drahý. Rozhodl jsem se, že tam zajedu individuálně a hlavně sám, protože už jsme jeden výlet absolvovali, a to do hlavního města – Tunisu, kde jsem nabyl zkušenosti s mentalitou Arabů a tušil problémy.

Informace byla, že nejlevnější doprava je metrem. To je taková úzkokolejná příměstská železnice podél pobřeží. Celá na povrchu, takže nevím odkud ten název metro. Horší bylo to, že nebyl přímý spoj z Monastíru, kde jsem bydleli v hotelu Eden Club, do El Jemu. Je třeba nějak se dostat do Sousse a odtud pak pokračovat. To je trochu proti logice, protože Sousse je severně od místa pobytu a El Jem jižně.  

     Od rána drobně pršelo, formou krátkých přeháněk. Na výlet dobrý, nesmí to však trvat dlouho. Vyrazil jsem taxíkem, protože stál hned na hlavní cestě před hotelem. Pro jednoho se to moc nevyplatí, ale neměl jsem tušení, kde je v Sousse vlakové nádraží. Usmlouval jsem cenu předem, což vřele doporučuji, a dozvěděl se, že nádraží je na vzdálenějším konci. Cestou se mě řidič ptal, kam jedu. Když jsem řekl, že do El Jemu, tak mě přemlouval, abych využil raději louage, které jezdí mnohem častěji. Vlak že jezdí až po několika hodinách. Moc jsem mu nevěřil a hlavně jsem neměl žádnou zkušenost s těmi meziměstskými taxíky – louage. Řekl jsem mu tedy, že přece jenom pojedeme na vlakové nádraží. Pořád jel po hlavních ulicích, podél pobřeží, takže jsem viděl i zaparkované dřevěnné „pirátské“ lodě,  se kterými podnikají cestovky plavby při pobřeží. Najednou odbočil do postranní uličky a já už jsem viděl konec výletu a cestu pěšky bez peněz, zpátky do hotelu. Ale projel to bez zastavení a byla to jen zkratka k nádraží. Byli jsme domluveni na sedmi dinárech, ale on chtěl najednou osm. Tak jsem mu podal ruku se slovy:“Good bay“ a odešel. Mávl rukou a odjel. I tak měl vyděláno dost.

     Na nádraží jsem se dozvěděl několik užitečných informací. Vlak odjel před deseti minutami a další pojede až v poledne. Bylo 08:30 hod. Jízdenka 12,5 dináru. Nejhorší zpráva nakonec, zpátky z El Jemu vyjíždí až v 19:15 hod. Cesta měla podle jízdní řádu, na který není vůbec spolehnutí, trvat  více než dvě hodiny. Výsledek – vlak je pro můj dnešní plán nepoužitelný. Pravdu měl taxikář. Půjdu pěšky přes město na stanici louage.

     Šel jsem zpět po trase taxíku, který mě tam přivezl, protože jsem si chtěl vyfotit ty lodě v přístavu. Byla však tak mizerná viditelnost, že z těch fotek nic nebylo. Na křižovatce jsem oslovil dvojici v uniformě policistů s dotazem, kde najdu stanici louage. Ona se dívala skrz mě, protože pěší turista jí nestál ani za to, aby si ho poslechla, on prohlásil, že je to asi dva kilometry a ať si vezmu taxík. To jsem neměl v úmyslu a pokračoval pěšky dál až ke křižovatce, kde chtěl ráno taxikář odbočit. Byl jsem samozřejmě jediný turista ve městě, který šel sám a pěšky. Potkával jsem domorodce, kteří na mě koukali jak na zjevení – asi zablouděný turista. Někteří si chtěli popovídat, ale s mou chabou angličtinou jsme si moc nepokecali. Kromě lidí jsem potkal i potkana, který si vykračoval proti mně ke smetišti v jedné postranní uličce aniž by na něm byla patrný, byť jen náznak plachosti. Vypadal o to odpudivěji, protože měl vypelíchanou, řídkou srst. Zachoval si jen hbitost pohybu. Došel jsem až ke zmíněné křižovatce kde některé taxíky odbočovaly, takže jsem měl evidentně správný směr. Prošel jsem si supermarket MONO PRICE, kde byl sortiment zboží podobný jako v supermarketech u nás i cenově. Zboží bylo opatřeno cenovkami s pevnými cenami. To jsem si připadal jak Čechách.  Nicméně jsem pokračoval dál a začalo zase pršet, tentokrát docela hustě. Tak jsem si stoupnul pod stříšku kanceláře autoškoly a přemýšlel, že se vrátím, vždyť v tomto počasí nepůjde ani fotografovat. Když přestalo pršet, šli kolem dva místní chlápci. Tušil jsem, že už musím být někde blízko, tak jsem se jich zeptal na Louage Station. Jeden z nich mně přivedl na křižovatku, ukázal, že mám jít až ke kavárně na další křižovatce, tam odbočit doleva a po pár metrech jsem tam.

     Přesně tak to bylo. Pod střechou docela velké otevřené haly stály ty známé mikrobusy s červeným pruhem středem vozidla a cedulkou s arabským nápisem na střeše. A všude plno lidí se zavazadly, nikde žádná cedule, žádný jízdní řád, jen spousta pobíhajících, se zmateným, nejistým výrazem. Jdu za prvním postávajícím mužem a říkám jen:“El Jem?“ Kývá hlavou a naznačuje, abych ho následoval. Přijdeme k autu, kde už sedí šest lidí.

     „How much?“  - vyrazím ze sebe.

     Zároveň ukazuje na prstech a při tom říká něco jako three dinar a pak ještě sedm prstů a já jsem z toho zmaten. Tři se mi zdá hrozně málo v porovnání s cenou vlaku a co znamená těch dalších sedm? Nicméně mě nacpe do taxíku a běží ulovit dalšího, posledního pasažera. Dřív totiž neodjede, dokud nemá všech osm cestujících. Po chvíli přichází ze starším, prošedivělým Arabem a vyrážíme na cestu. Jedu někam, nevím kam, s někým, koho neznám, za cenu, kterou nevím.Hned za městem vytáhl ten Arab, co si sedl vedle mě svačinu. V polyetylénovém pytlíku měl cosi zabalené v balícím papíru. Když to rozbalil, byly to dvě placky, naplněné nějakou směsí, ve které jsem identifikoval vajíčka. A nabízel mi, abych si vzal jako první. Měl jsem na to docela chuť, hlavně zvědavost mě ponoukala, ale s díky jsem odmítl. Jen vychovaní umírají hladem. Sousedka po levé straně si chtěla povídat, ale už jsem se zmínil, jak je to s mou jazykovou vybaveností. Vyrozuměl jsem, že má v tom našem autě ještě sestru, matku, dceru a dva malé syny. Dcera mi nabídla nějaké keksy, které jsem také nechtěl a když jí matka řekla, že jsem Čech, už se dozadu neotočila. Nebyl jsem z té správné kapitalistické země. Byla to zkrátka rodinka na nedělním výletě. Cesta proběhla v pohodě a když jsme přijeli na stanici louage v El Jemu, nastal šok. Co to mělo znamenat jsem měl pochopit až mnohem později.

     Ještě auto nezastavilo a už nám hrozen lidí visel na klikách od dveří a dobýval se dovnitř. Řidič mával rukama a odháněl ty lidi jen chvíli. Pak to vzdal, zastavil a nechal tomu volný průběh. Dveře se otevřeli, ale my jsme nemohli vystoupit, protože se proti nám hrnuli lidi dovnitř. V jednu chvíli bylo vevnitř snad šest nových pasažérů a nevystoupil nikdo. To jsem ještě neviděl. Postupně, po jednom, jsme se drali ven. Sotva jsem byl venku z auta, na nic jsem nečekal a spěchal ke koloseu. Celou cestu jsem si pořád přál, aby se umoudřilo počasí a alespoň na chvíli vysvitlo slunce, abych mohl pořídit pár slušných fotek, když už jsem se konečně do toho kolosea dostal. A opravdu. Svítilo slunce. Prošel jsem uličkou, obklopenou krámky ke koloseu, koupil vstupenku i s povolením fotografovat a prošel si celou stavbu. Aréna má tvar oválu, tribuna na jedné straně je celkem zachovalá, na protější straně už jsou jen ruiny. Podzemí pod arenou je celkem zachovalé, některá schodiště na tribuny rovněž. Když se tak člověk nad tím zamyslí, Američané se dnes chovají vlastně přesně tak, jak kdysi Římané. Ti museli mít všude, kam se nacpali koloseum pro zápasy otroků, lázně a pohodlí dle svého gusta. Američané dnes musí mít všude své hamburgery, Coca Colu, Popcorn a balenou vodu. A jsou překvapeni, že máme futrály na deky, když jim stačí jedno velké prostěradlo z jedné strany.

     Po prohlídce kolosea jsem si opět prošel tržiště i když zbytečně, protože nebylo nic, co by mě zaujalo natolik, abych si to chtěl koupit. Jenom lahvička se sušeným šafránem, který jsem viděl poprve v životě. Chtěl jsem mít časovou rezervu na cestu zpět a tak jsem šel na stanici louage. Kde je vlakové nádraží už jsem měl zjištěno a ten vlak po devatenácté hodině jsem měl jako poslední možnost. Na stanici louage jsem pochopil hned po první letmé obhlídce situace, proč byl ten frmol při našem příjezdu. Bylo tam plno zoufalců, kteří chtěli jet do Sousse, ale žádný taxík, který by je tam chtěl zavézt. Neustále přijížděli a odjížděli mikrobusy, ne však do Sousse. A když přijel občas ten ze Sousse, což místní poznali podle toho nápisu na střeše, který je pro Evropana nepochopitelný, stejně zajel ke zdi, řidič vstoupil a trpělivě jim vysvětloval, že do Sousse nepojede, alespoň ne v nejbližší době, protože je to daleko a musí si odpočinout. Dnes už vím, že je to něco kolem sedmdesáti kilometrů. Zasraní, líní Arabové – říkám si v duchu už po sté. Stál jsem tam mezi těmi místními, ještě o něco zoufalejší než oni. Po dvou hodinách čekání jsem si slíbil, že pokud se dnes dostanu do Sousse, půjdu pěšky až na hotel, abych projevil vděčnost osudu. Po chvíli tam přišla skupinka mladých lidí, tři kluci a dívka. Dali se mnou do řeči, respektive chtěli si se mnou povídat. Tem nejstarší z nich mi představil svého bráchu, ten že umí dobře anglicky a že bychom mohli pokecat. No, nemohli. Ne, že bych nechtěl. Po té době čekání bych se sním bavil třeba i o …čemkoliv. Přece jenom jsem však pochopil, že se mi ten brácha snažil vysvětlit, že odjet do Sousse je velký problém a může se stát, že se tam dostaneme až „To-morrow“. To slůvko mě zalilo potem až ve žlábku nad kostrčí.

     Najednou, po telefonátu mobilem, nastal pohyb v naší skupince, ta se hnula směrem ven ze stanice na ulici a chtěli, abych šel s nimi, prý bude taxi na druhé straně ulice. Tam ale nic nebylo. Zas nekonečné minuty čekání. Mobily u ucha, nekonečné vítání se známými, kteří náhodou prošli kolem. El Jem je tak malé město, že se znají skoro všichni navzájem. To vítání spočívá v tom, že si radostně podají ruce a otřou se tvářemi z jedné i z druhé strany. Když je to větší radost, otřou se víckrát. A viděl jsem i to, že řidič autobusu na zastávce poznal svého známého, když se chystal vystupovat, tak zašlápl autobus, vyběhl ze své kukaně a po několika otřeních tváří s ním ještě pohovořil, než pokračoval v cestě. A nikdo se nepohoršoval, nenadával mu, nehrozil.

     A teď zase změna, prý je louge do Sousse ve stanici. Tak tam pádíme ve třech a skutečně hrozen lidí u mikrobusu, ale už to vypadá beznadějně obsazeně, tak se vnucuji řidiči a mezi tím koutkem oka vidím, jak se ti dva, co šli se mnou rozběhli zpátky ven.

     „Tak vy byste se mě chtěli zbavit? Tak to teda ne!“ – říkám si v duchu a vyběhl jsem sprintem za nimi. Doběhnul jsem k nim a oni evidentně zklamaní, že mě nestřásli. Chvíli jsem tam s nimi stál, než jsem se vydýchal a rozhodl se, že na ně kašlu. Pomalu jsem se vrátil zpět do stanice a tam na mě mává jeden řidič, jestli chci do Sousse. Já samozřejmě nadšeně, že ano. On na to, že tam nejede, ale ukázal na dalšího vedle stojícího, že ten tam jede. Tak jdu za ním  abych se dozvěděl, že to není pravda, že tam nejede. A mele nepřetržitě anglicky i německy něco o čem vím akorát to, že je to řečeno anglicky a německy. Mávnu rukou a jdu si stoupnout zase mezi skupinku zoufalců, čekajících na cestu do Sousse. Už pomalu odpočítávám čas do devatenácté a odjezdu vlakem, když přichází k nám ten, co jsem od něj naposled odešel, přistoupí k starší paní vedle mě a ptá se jí, jestli chce do Sousse. Ona přikývne, on odchází a ukáže nenápadně na ni a na mě, abychom ho následovali. Přejdeme o pár metrů dál, on vyndá mobil a někam volá. Po krátkém hovoru se obrátí na mě řka: „Two minutes“, ukazuje dva prsty a na zem před sebe, že tam přijede Car. Jsem tak naivní, že mu v ten moment věřím. Průjezdem přijíždí mikrobus, který mi ještě nevidíme, protože jsme trochu stranou, ale už slyšíme hluk lidí a posléze i vidíme, jak už na něm visí trs lidí. Zastavuje u nás, řidič vystoupí a odejde. Dovnitř se derou lidé a uvnitř není úplně prázdno a přesto nikdo nechce vystupovat. Kouknu líp a uvnitř sedí dívka a dva kluci s té „naší“ skupinky. Chybí jenom ten nejstarší, který to od začátku trochu organizoval mobilem. Ten jeho brácha se na mě trochu rozpačitě usmívá ze vnitř auta, já něj vrhám zlostný pohled. Zbývá už jen finále – nějak se dostat do vozu. Otvírají se dveře tím, že pojíždějí po boku dozadu, a pod rukama všech tam skočí jeden chlapec tak deset let a sedne si hned na kraj, aby nikdo nemohl přes něho dovnitř. Ten, co mě a starou Arabku dovedl až sem, se naží vysvětlovat něco tomu davu, což nemá valného účinku. Arabka stojí přede mnou a pokud se tam nedostane ona, nedostanu se tam ani já. Váhám jen chvíli, pak ji chytnu zespodu za zadek a natlačím do sedadla před ní, i když tam sedí někdo tak, aby se tam nedostala. Dostala. Teď jsem na řadě já. Desítky rukou se tlačí kolem mě a snaží se mě odsunout stranou. Přede mnou už je jen jeden, který je opřený o bok auta a ruku má nataženou jako závoru přes otvor do vozu a drží se sloupku. Sám se tam z té pozice nemůže dostat a nechce tam nikoho pustit. Chytnu mu ruku a utrhnu od sloupku, než však stačím nakročit, už je tam zas někdo,  koho musím odstrčit a zase ta ruka – závora a znovu. Nemůžu být důraznější, protože jsem tam sám, cizinec a kupa nasraných domorodců. Stačí nepatrný impuls a jsem nezvěstný. Rozhoduji se k rozhodujícímu útoku. Nakročím na práh, utrhnu tu ruku ze sloupku a vletím do vozu tak razantně, že ten chlapec uvnitř jen uhne do strany a přes něho proletím až úplně dozadu a už sedím až v levém zadním rohu. Odsud už mě nikdo nedostane – říkám si v duchu a pohlédnu ven. Tam nenávistné pohledy, zbývá jedno volné místo. Přistupuje další chlapec o něco mladší než ten, co už tam sedí. Evidentně jeho brácha. Venku zůstal jejich táta, ten tu  přezdívaný “ruka – závora“ i jejich máma. Kdyby se dalo pohledem probodnout, tak jsem to od něj schytal naplno. Máma ještě klukům dala mince na zaplacení cesty, za volant usedá ten, co nám to umožnil a vyrážíme. Obkrouží s námi stanici, přijede k výjezdové závoře, která je permanentně nahoře, zastaví, zhasne motor, vystoupí a odejde.

     „Už jsem byl tak blízko cesty do Sousse a zase ne? Po kolikáte už?“ – to se mi honí hlavou, když sedíme v autě bez řidiče.

     „Že by přece jenom ano?“ – Ano. Za volant usedá kdosi, koho jsem tady ještě dnes neviděl, i když možná i viděl, ale už se mi ty jejich kvichty s knírkem, vztekem smíšeným s pokorou, pletou.

     Konečně jsme vyjeli na hlavní ulici a já pořád ve střehu, dokud neopustíme El Jem. Otáčí se na mě z předního sedadla ten, co umí anglicky a ptá se mě, jestli mám hlad. Kroutím zamítavě hlavou, přesto někam sáhne a podá mi půlku chlebové placky, abych prý ochutnal africký chleba. Celý den jsem nic nejedl kromě mraženého krému, tak tentokrát neodmítnu a sním s chutí i připálenou kůrku. A jedeme tím správným směrem a dokonce zrychlujeme na jejich cestovní rychlost. Jezdí opravdu rychle a z našeho pohledu riskantně. Ale to je jen z našeho pohledu. Oni si totiž za všech okolností snaží vyhovět a nebourat. Takže do křižovatky jedou obezřetně, když předjíždí ve městě v souběžném pruhu, také raději zatroubí, aby mu to tam ten předjížděný náhodou nestrčil. Prostě se bourá málo. Nám se však stalo, že jsme se pár kilometrů před Sousse dostali do kolony a popojížděli po metrech, protože tam byl havarovaný vůz. Jenom jeden, takže asi usnul nebo nezvládl řízení. V té krátké chvilce, kdy jsme ho míjeli, jsem pravou příčinu neodhadl. Zdrželo nás to však asi o půl hodiny. Při vjezdu do Sousse jsme chytli takový liják, že to nestačily brát stěrače. Vystupuji v hale už po dešti, zaplatím stejnou cenu a odcházím do hotelu podle předsevzetí pěšky. Jsem ještě pořád v Sousse (má asi třista tisíc obyvatel) když začne znovu pršet. Zprvu málo, ale déšť pořád sílí, mně už začíná být zima na nohy, protože mám sandály úplně promočené a už začínám mít hlad. Naordinoval jsem si sice pro dnešek dietu, protože množství jídla v předešlých dnech bylo větší než je u mě obvyklé, nicméně se už těším na večeři. Zkrátka pomalu převládá chuť nasednout do suchého taxíku. Jenže už se blížím k okraji města a kolem projíždí samé plné taxíky, které nabírají lidi v centru.

     „Jestli projede kolem taxík, který na mě zatroubí, tak nasednu“ – měním předešlá předsevzetí. Netrvá dlouho, projedou ještě asi čtyři plní a už slyším troubení. Kývnu, že ano. Zastaví a v něm dva pasažéři. Hotel Eden Club taxikář zná, kývne O.K., ještě se podívá, co na to ti, co už jsou v taxíku, ti také souhlasně kývají a už sedím v teple a odpovídám na otázky taxíkáře. Umím „Little English, I am Czech“. Tak se baví dál německy s tím pánem, co sedí vedle něho. Po chvíli mu povídá, že určitě není Němec. Má pravdu, ten se přizná, že je  Maďar. Řidič sice zaperlí pár frázemi v maďarštině, ale pokračují v němčině. Zastaví mi před hotelem, řekne si o pět dinárů, které mu dám, i když je to moc, protože už se mi nechce smlouvat samou radostí, že jsem zpátky v bodě A.